Čtení knih - nejlepší boj proti fanatismu

Miluju knihy a nikdy nepřestanu. Přečetla jsem tisíce knih. Každý, kdo čte knihy, si trénuje mozek dobrým způsobem - v představivosti, ve fantazii, v pochybování. Je dobré lidi vést ke čtení, protože to je prevence totality.

Poslední dobou stále hovoříme o samých negativních věcech - o tom, jak je třeba bránit islamizaci, jak je třeba vyměnit politiky, kteří nevratným způsobem zasahují svými rozhodnutími do života lidí. Netěší mě to, ale je to nutné. Protože když se nebudeme bránit, bude ta obrana rok od roku těžší a těžší až nakonec nebude vůbec možná.

Ale jsou i pozitivní věci. Třeba knížky a knihovny. Celý život chodím do knihoven a bez nadsázky jsem jich několik přečetla. Když jsem byla dítě - někdy v sedmdesátých letech - byla to moje největší vášeň. Četla jsem všechno, vždy a všude. Nosila jsem si každý týden z knihovny kopy knih a hltala jsem je zcela bez výběru. Nejprve pohádky, pak dívčí románky a pak prostě co mi přišlo pod ruku. Javořickou, ruské autory ba i různé normalizační bláboly. Četla jsem, četla jsem a zase četla. S baterkou pod peřinou, při luxování, při jídle. A sama jsem si skládala obraz světa. Aniž bych si to uvědomovala, naučilo mě čtení knih kladení otázek, naučilo mě pochybovat. Protože propaganda, kterou jsme dostávali do hlavy ve škole byla jedna věc a romány druhá. Ne vždy to bylo v souladu. 

Tak jsem se pročetla až do životní role rebela a věčného pochybovače, kterého jen tak někdo neopije rohlíkem  Do role člověka, který si chce všechno ověřit sám a nikomu slepě nevěří. Věru, špatný materiál pro věrozvěsty a vůdce, kteří vyžadují slepou poslušnost!

Vedla jsem ke čtení i své děti a s lítostí jsem sledovala, jak jejich vrstevníci přestávají považovat čtení knih za dobrou zábavu. Viděla jsem, jak naše školství neumí děti pro čtení nadchnout, tím, jaké jim předkládá a doporučuje nudné knihy. V konkurenci ostatních médií pak kniha ztrácí. Dokonce jsem se pokusila vnutit na jedno gymnázium s návrhem, že bych vedla čtenářský kroužek. Chtěla jsem puberťákům ukazovat knihy, které by je mohly bavit. Skvostně napsané zamilované romány pro dívky, vzrušující thrilery pro kluky. Takové knížky jsou, jenže se do přehledů doporučené literatury nedostanou. Nic z toho nebylo, protože češtinářka na mou nabídku nedokázala reagovat, šokovala jsem ji. Tak jsem to vzdala. 

Ale pořád tu jsou - knihovny a nadšení knihovníci, kteří hledají cesty, jak dětem knížku vyvonět a zatraktivnit. Knihovny zůstávají místem setkávání lidí a pro mnoho starých a osamělých lidí je to jediný možný způsob sociálního kontaktu. Půjčovné je jen 100 Kč za rok, to si může dovolit opravdu každý. Pořád tam chodí maminky s dětmi a i děti samotné. Já chodím do jedné olomoucké pobočky městské knihovny na sídlišti. Pravda, nenajdete tam žádná intelektuální díla, protože ta by nikdo nečetl. Ale jsem ráda, že pořád lidi čtou, protože když budou číst, je šance, že se nenechají tak lehce zblbnout.

Kdysi jeden nakladatel řekl zajímavou věc. Nelíbilo se mu, jak mediální elita odsuzuje vkus některých čtenářek. Zesměšňovali červenou knihovnu. A pan nakladatel se těchto žen zastal - tvrdil, že žena, která si večer čte o lásce a dobrých koncích, není nijak méně hodnotná, než čtenář libující si v dílech hluboké intelektuální hodnoty. Možná tato žena, která sní o dobrých koncích, nakonec něco pro ten dobrý konec udělá. Možná s větší pravděpodobností než ten, kdo si libuje v čtení depresivních a chmurných hodnotných literárních děl.

A tak blahořečím všechny ty vesnické a okrajové knihovny, kam si lidi chodí půjčovat knihy, které je nedeprimují a plní jejich životy krásou a nadějí (nebo taky vzrušením). Protože tihle čtenáři jsou příkladem, kteří mladí tak potřebují. Vidí, že se čte, že je to vzrušující a zábavné a třeba právě tento příklad je ke čtení přivede. My potřebujeme mladé s fantazií a s pochybnostmi. Rozhodně nepotřebujeme mladé, kteří jsou jednoduchou potravou pro manipulátory a diktátory. 

Tak se loučím s heslem: Více knih, více svobody -  více knihoven, více demokracie!