"Singl" život - znak dnešní doby

Píšou se o tom články, točí filmy... Žijeme si tak blahobytně, že si můžeme dovolit žít sami. A využíváme toho zhusta. Dnes mi zapadl poslední dílek do skládanky při četbě rozhovoru s významným antropologem. Označil "singlovství" za znak hédonismu. Hm... Řekněme, že mnoho lidí se rozhodne žít samo, protože jsou sobečtí a pohodlní. Někteří tak činí vědomě, někteří nevědomě. A to tedy opravdu můžeme chápat jako trošku hédonistickou záležitost... Vždyť nemuset se ničím a nikým omezovat ve svých radostech, to je fakt příjemné. Ale bohužel jen krátkodobě.

Mnoho nedobrovolných "singlů" teď jistě namítne: "Proboha - já nežiju sám (sama) ze sobectví a pohodlnosti! Já chci partnera, hledám ho, zkouším to, pořád to nevychází..." No právě - pořád to nevychází. Proč? Položili jste si někdy takovou otázku?

Občas diskutuju s přítelem právě tento problém - proč si hlavně mladí mají problém najít kvalitního partnera. Svádí se na to na jejich neschopnost komunikovat způsobenou jejich častým pobytem u počítače. Ale to JE taky komunikace. Sice zkratkovitá a pro nás starší trochu nečitelná, ale pořád to JE komunikace. Problém asi bude někde jinde. I ti mladí se učí komunikovat a navazovat vztahy ve skutečném životě - v rodině, ve škole, ve veřejném prostoru, kterým evidentně prochází a žijí v něm. A co vidí? Předstírání, mlžení, neochotu přiznávat vlastní chyby a limity, citové vydírání, honbu za úspěchem, rovnání života do nějakých ideálních proporcí. Začíná to už ve škole - tlak rodičů na výsledky, na uplatnění na školách, umetání cestiček, natlačení dítěte do nějaké představy a to za každou cenu. To dáváme dětem pěkný vklad do života. Hned od dětství jim implementujeme do hlavy, že je normální někoho měnit, tlačit ho do něčeho a že to je vlastně způsob a důkaz lásky!

To bude ten problém - už na vztahu rodič dítě je vidět, jak málo umíme poslouchat a vnímat druhého. Jak pořád chceme lidi okolo sebe tlačit do nějakých pitomých ideálů. Napadlo vás někdy, jaké sebevědomí může mít dítě, které furt někam kormidlujeme a snažíme se ho přizpůsobit svým představám? A protože jsme pak málo sebevědomí, spokojíme se i s partnery, kteří se k nám nehodí a pak si je snažíme uzpůsobit k obrazu svému. Žijte ale s někým, kdo k vám nepasuje, to je fakt problém. Nefunguje to. Tak místo toho, abychom druhé a sebe poslouchali, vnímali, vidíme druhé a sebe jen jako součást nějakých představ, které máme o ideálním a spokojeném životě a světě a snažíme se tam všechno prostě vtlačit a nakormidlovat. Jenže život není tak jednoduchý, není to barvotisková příloha časopisu o životním stylu. Takže když nám to nepasuje a někdo nám ty představy kazí (včetně nás samotných), tak zůstáváme sami. Je to jednodušší a pohodlnější. Někteří si to uvědomují a je to jejich svobodná volba. Umí si to své singlovství taky užít. Ale ti druzí, kteří to nedělají vědomě, jsou smutní a osamocení. Jenže i oni dělají stejnou chybu, která vychází z jejich sobectví. Chtějí třeba někoho, koho nemůžou mít, vybírají si pořád stejné typy - nevhodné pro normální partnerství, nejsou ochotni na sobě pracovat, něco se sebou dělat. Nejsou ochotni ustoupit ze svých představ o partnerovi, motají se v bludném kruhu, z kterého neumí nebo dokonce nechtějí vystoupit.

Přitom stačí tak málo. Dívat se kolem sebe, poslouchat co mi druzí vysílají za signály a umět je vyhodnotit a využívat je k práci na sobě. Poslouchat také druhé lidi, skutečně se je snažit chápat a mít je rád takové, jací skutečně jsou. Věřit sám sobě a hledat k sobě někoho, koho budete mít rádi i s chybami. A to by mělo fungovat i obráceně - hledejte prostě někoho, kdo vás bude mít rád takového, jaký opravdu jste - bez přetvářek, bez předstírání.

A to je náročné - neschovávat se za tuny makeupu, za silácké řeči, dovolit sobě i druhým poznat všechny slabosti a chyby, kterých máme všichni plno. Přijímat život takový jaký je, vnímat přítomnost bez toho, že bychom pořád tlačili něco nebo někoho někam - k bohatství, ke slasti, k trofejím, k jistotě. A protože to někdy trochu bolí, je to pracné a komplikované, tak radši zůstáváme sami... Nebo  je to jinak?