Mám zlomené srdce... Litujte mě!

Pár takových příspěvků jsem na různých blozích už četla. A je mi z nich nanic. Ale nejvíc je mi smutno. Jsou obrazem toho, jak špatně a absolutně pomýleně fungují partnerské vztahy. Člověk, který nefňuká, netrpí a neobtěžuje své okolí (a především partnera) citovými výlevy, se bude za chvilku cítit jako totální mimoň.

O čem ty příspěvky jsou? Dospělý člověk - je jedno jestli muž nebo žena - se zamiluje. Vytipovaný objekt mu neopětuje jeho city a tak nastává fáze neštěstí a zmaru. Někteří o tom napíšou na blog. Jak je svět nespravedlivý a jak oni chudáčci trpí, protože jejich city nebyly opětovány. Proboha, takhle jsme se chovali v předpubertálním a pubertálním období. To byly všechny ty platonické lásky, kdy se objekt vaší touhy o vašich vzedmutých citech častokrát ani nedověděl. Taky jsme se uměli chovat tak, ABY se to ten člověk nedověděl. Protože jsme si jasně uvědomovali, že naše poblouznění je naivní a dětinské.

Současní dospělí jaksi považují za normální, že když vzplanou citem, tak jejich objekt jim musí city opětovat - tak nějak s tím automaticky počítají. Četla jsem několik příspěvků, kdy došlo ke vzplanutí na základě zcela mylných a špatně vyhodnocených informací. Žena či muž absolvují rozhovor, příjemný večer a objekt jejich zájmu se k nim chová jen slušně a to už některým horkým hlavám dává podnět k zahoření. Místo toho, aby celé situaci dali čas a rozumně situaci vyhodnotili (byla debata otevřenější než jindy? docházelo u debaty ke spontánním oboustranným dotykům? atp...), nedají druhé straně žádný prostor a zavalí ji zájmem a projevovanými city. Bože, to je tak sobecké! Přece nemůžete vzplanout k někomu, o kom si nejste jistí, že vaše city opravdu opětuje. Dostáváte ho do nepříjemné situace a slušný člověk vám do očí neřekne - odprejskni. Místo toho se vymlouvá na nedostatek času, na špatné zkušenosti z minulého vztahu, vyhýbá se schůzkam, nabízí přátelství, atp. Rozumný člověk to pochopí a přestane se vnucovat. Ovšem zamilovaný idiot i v těchto jasných náznacích umí najít signály, které vyhodnotí jako důvod k dalšímu obtěžování a ještě většímu zamilování. No a pak to nevyhnutně dopadne tím zlomený srdcem a fňukáním na blogu...

Je přece normální, že se nám někdy zalíbí někdo, komu se třeba nelíbíme my. Musíme s tím počítat a zpočátku vztahu se chovejme trochu zdrženlivě - může to a nemusí to vyjít. Platí jedno pravidlo - 100% a vždy - když druhá strana nekomunikuje (neodpovídá na sms nebo na ně odpovídá pozdě a stroze, odkládá termíny schůzek), tak prostě nemá zájem. A jedinou reakcí na tento stav není trpělivé čekání ani úporné vyžadování pozornosti ani nabídky přátelství a jiné podobné finty. Jedinou možnou reakcí je ukončit komunikaci. To platí pro muže i pro ženy! Pro ty obzvlášť.

Nemůžu si pomoct, není to politováníhodné, když někdo zveřejní svoje historky o zlomeném srdci. Jen čeká na lítost a na podpůrné reakce. Takové výlevy patří jen těm nejbližším kamarádům a kamarádkám a to ještě omezeně. Já nevím, nikdy by mě nenapadlo se zamilovat do někoho, kdo neprojevuje minimálně stejnou míru zájmu, jako projevuju já. A i tehdy si schovávám projevy své přízně a zamilovanosti na pozdější dobu - nechci toho druhého přece uvádět do trapné situace. Co když on to cítí jinak? Vždycky myslete na jedno - projevím-li někomu vřelé city - omezuji tím jeho svobodu. Protože slušný člověk se takovým vyznáním cítí připoután. A fakt je lepší, když se chce cítit připoután... Važme slova! Nepoutejme k sobě lidi předtím, než si jsme jisti, že se chtějí poutat - citem a láskou.

No a pokud mě někdo odmítne nebo nevysílá stejné signály jako já, tak mám prostě smůlu a trochu se za sebe stydím. Protože jsem neuměla správně vyhodnotit situaci. A jsem dospělá, měla bych takové věci dobře rozlišovat. Fakt nechápu, jak někdo, kdo se zamiluje do špatné osoby a nemá žádnou adekvátní odezvu a přesto se pořád vnucuje, jak takový člověk může dávat na odiv své zlomené srdce a čekat podporu a lítost. Měl by dostat vynadáno, že se choval jako citový vyděrač!