O Vánocích a o žranici

Nehodlám se připojit na stranu těch, kdo žehrají na vánoční konzum a plné stoly – naopak. Tvrdím, že haldy cukroví a mísy bramborového salátu jsou zcela v souladu s pravidly theologie, biologie, sociologie a všech dalších logií, které vás napadnou.

Je to takový vánoční kolorit. Tak jako hypermarkety už někdy od října prudí s kýčovitou vánoční výzdobou a celý prosinec nás, kam vkročíme, mučí dokolečka ohrávané koledy (obvykle v nějakém poloamatérském provedení, aby se ušetřilo na honorářích), ve stejnou dobu, kde se vezmou tu se vezmou, zjeví se roty moralistů, které nám nadávají, jak jsme nízcí a hmotářští, protože Vánoce prožereme, čímž vyprázdníme jejich smysl.

Osobně soudím, že tyhle promluvy a morality jsou neméně kýčovité a otravně dokolečka ohrávané. K Vánocům nějaké ty prvky blahobytu a hmotných statků čistě pro radost rozhodně patří; a troufám si to tvrdit dokonce jako křesťan, který neslaví ani Slunovrat, ani to, že mu v práci dali volno (ačkoli letos teda svátky stran volných dní vycházejí příšerně – a kdo jste se nedívali do kalendáře na příští rok, radši to ani nedělejte), ale skutečně slavím, že "narodil se Kristus Pán" (a dokonce to i v rámci svých značně omezených možností u stromečku zpívám, což mi snad On sám jednou odpustí, neboť jsem v tu chvíli veden dobrým úmyslem, jakkoli těm okolo to tak připadat nemusí).

Nabádat lidi, aby si všímali hlubšího smyslu Vánoc, to je jistě dobré, protože je to krok pozitivní a něco nabízí. Ale vyhoudat jim, že Vánoce údajně pokazili skrze dárky a plný talíř, odsuzovat je kvůli tomu a trhat jim od huby, to je k ničemu a mám za to, že z těch mravokárců mluví spíš pýcha a pokrytectví než co jiného.

O Jidáších a pokrytectví

Oč mi jde, vysvitne z následujícího. V Písmu je zaznamenána jedna zajímavá příhoda. Ježíš jde na večeři k sestrám Marii a Martě; tehdy bylo zvykem, že se hostům myly nohy a případně se jim i potřely vonným olejem, což Marie i udělá, dokonce na to vezme libru velmi drahé masti. Jeden z učedníků ovšem namítne, že ta mast by se dala prodat za slušné peníze a za ty by se dalo pořídit něco pro chudé. Tento názor přijde leckomu rozumný a ten, kdo ho vyslovil, byl Jidáš. A je to pokrytectví až na půdu. Marie tak konala ne jen tak při nějaké příležitosti, ale proto, že Ježíš nedlouho před tím vzkřísil z mrtvých jejího bratra Lazara – tohle "plýtvání", spojené s dárkem a večeří, bylo projevem radosti, vděku – a byla to zkrátka oslava, a smysl oslavy chápou – nebo spíš cítí – lidé po celém světě, bez ohledu na vyznání a konkrétní příležitost.

Při oslavě se snažíme nějak zorganizovat hojnost, a to často nejen kvůli tomu, abychom se poměli, ale aby se poměli i jiní. Ať je vidět, jak to s tou slávou myslíme vážně. A při všech oslavách se v podstatě plýtvá, to by jinak byla prdlajs oslava. A například v Bibli se slaví skoro pořád, je to zkrátka způsob vyjádření radosti z události, vděku Tomu, kdo tu událost pro nás zařídil, nebo i citu vůči někomu blízkému. A že na těch oslavách nezobali dušenou brokolici a tuřínové pyré se sklenkou vody, ale pořádně se poměli, samozřejmě podle možností situace, to je zřejmé odevšad.

O žlabu a o slavnostech

Když je v Káni svatba a dojde jim víno, Ježíš v duchu dnešních moralistů kupodivu nepřednese nic o tom, že svazek dvou lidí má taky "hlubší význam", než se setnout na svatbě, nýbrž v rámci plnokrevného lidství promění vodu v sudech na vínečko, a ještě lepší, než bylo to první. Protože právě proto, že víme, jaký veliký a nadčasový význam ta která slavená věc má, tak o to jasněji přeci slavíme. Když se do rodného hnízda ve známém podobenství o ztraceném synovi tento syn – marnotratník, lehkomyslník a vůbec ptáček – nakonec vrátí, uspořádá otec nejdříve oslavu a nechá porazit vola; jistě synkovi poté řekl i něco od plic, teď se ale slaví. A když v jiném podobenství žena ztratí minci a pak ji po usilovném hledání najde, uspořádá alespoň banket pro sousedky.

Když slavíme, dělíme se o radost, o statky povahy nehmotné i hmotné, o prostředky, a děláme to rádi. Proč by oslava Vánoc měla být nějakou výjimkou? Proč by zrovna Vánoce měly být nějak "morálnější" a asketičtější než ostatní oslavy? A proč by to tak měli brát zejména křesťané, kteří přeci podle svého přesvědčení slaví tu největší událost lidských dějin? Měli bychom slavit ostošest, a ne se tvářit jako na mučidlech (a nebo jako Táňa Fischerová s Janem Kačerem, když moderují Adventní koncert – ti vypadají, jak kdyby jim z kapsy koukalo parte, proč? Aspoň ta Kubiška že se u toho obvykle tváří normálně).

V kulturách celého světa si lidé dávají dárky a slaví jídlem. Některým krasoduchům to může znít primitivně, ale jídlo je pro člověka už z jeho biologické podstaty strašně důležité a hraje nesmírně významnou roli v sociálních vztazích už od počátků našeho druhu. A na rozdíl od různých mudrlantů je si tohoto rozměru lidské přirozenosti křesťanství dobře vědomo – ostatně boží přítomnost nám zvěstuje Večeře Páně, nikoli třeba Přespolní běh Páně; Ježíš říká, že se s ním shledáme a budeme společně jíst beránka, nikoli skládat uhlí, a prvotní křesťané kdykoli řešili něco podstatného, tak u toho "lámali chleba", nikoli překračovali normy.

Koneckonců lidstvo o slavnostech pamatuje i na němou tvář a ani v té Erbenově baladě nikdo neleze do kurníku, aby drůbeži kázal o hlubším smyslu a střídmosti, nýbrž dává se "kohoutovi česneku, hrachu jeho družce" (mimochodem jsa z města, o životních preferencích a vkusu domácích opeřenců moc nevím, takže mohl by mi někdo zasvěcený říct, jestli kohout opravdu ocení česnek?). Dneska lidi kupují pod stromeček i psům všelijaké ty žvejkací tyčky, uzené uši a kdoví co, a i nad tím se kdekdo pohoršuje, jakože "to už je snad moc". A já si myslím, že když mohla dostat dárek Erbenova slepice, proč by nemohl náš pudl.

… a teď k tomu "hlubšímu rozměru"

Tím samozřejmě neříkám, že by Vánoce bez darů a bez žranic nemohly být naprosto skvělé – samozřejmě, že mohly, a ledaskdo i na to vzpomene z vlastního života – Vánoce oslavené za nějakých nestandardně obtížných podmínek a ve stavu nouze (a nemusí to být zrovna Vánoce za války, jak mi o nich vyprávěli prarodiče, ani v kriminále, jak o nich píšou třeba MUKLové, můžou to být Vánoce kdykoli, kdy zkrátka není nazbyt). Skutečně si u nich asi člověk snáze uvědomí, co je ve skutečnosti důležité, ocení teprv pořádně událost blízkosti lidí, které má rád a kteří mají rádi jeho. A na někoho i o to více dolehne význam Toho, který se slaví.

Potíž je, že tohle se nedá vynutit a dokonce ani naučit. Pokud jste lidi s nadhledem a víte, oč v životě jde, tak to prostě v sobě máte, a od "hlubšího rozměru" vás neodloudí ani ty plné stoly a balíčky pod stromečkem – naopak, využijete je jako způsob komunikace a jeden z nástrojů, jimiž se projevuje radost, vděk či láska. A pokud vám není cizí vděčnost, umíte si vážit toho, jak se máte, a pokud víte, že v životě to chodí jednou tak a podruhé onak, vzpomenete si o to víc nějak i na ty potřebné, kteří to štěstí neměli – a je dnes spousta cest, kudy si na ně vzpomenout. A uděláte to i bez toho, aby se vám nějakej škarohlíd dloubal v talíři, kazil vám radost z dárků a pohoršoval se dokonce i nad událostí významu zcela kosmického, tedy nad tím, že i ženský si o svátcích dobrovolně přestanou hlídat váhu :) A pokud je vám nějaký "hlubší pohled" buřt, nějaký asketický zachmuřenec vám ho proslovem v televizi beztak do hlavy nevtluče.

Je to zkrátka taková snobská móda, krčit nos nad tím, že se české rodiny o svátcích válejí u pohádek u televize a cpou se salátem a cukrovím. Ale tvrdím, že jednak do toho nikomu nic není, a jednak – kdo může říct, že v tom žádný "hlubší" smysl není? Kdopak vidí lidem do hlav, aby mohl tvrdit, že si nejsou vědomi svátku a slavnosti a nevzdávají právě takto jednoduchým, leč z hlediska lidského zcela osvědčeným způsobem hold té milé chvíli, případně i Tomu, koho někteří z nich slaví? Leda vůl :) Tak si žádným takovým nenechme kazit radost.