Kde vězíš?

Když si má většina běžných smrtelníků představit vězeňskou instituci, začne lovit v paměti filmy, které z tohoto prostředí shlédla. Nedá se to považovat za nic překvapivého, když přihlédneme ke skutečnosti, že přece jen většina dnešní populace vězení na vlastní kůži nezažila. Jeden známý mě však při otázce na jeho představu o vězení dost překvapil. „Co bych si představoval, já to prožil,“ řekl mi a vzápětí dodal „pokud jsi byla alespoň trochu normální dítě, tak víš, o čem mluvím."

Měl pravdu. Většina z nás někdy měla domácí vězení. Můj známý rozhodně svým příkladem neporovnával komfort domácího vězeňského krbu s nekomfortem toho skutečného. Spíš svou reakcí dal najevo fascinací nad skutečností, co všechno institucionalizované odnětí svobody v naší kultuře inspirovalo. „Podstata tohohle trestu spočívá v tom, že nemůžeš, co bys chtěla. To měla moje máma dokonale zvládnutý. Když jsem měl domácí vězení já a přišel kamarád, tak ho za mnou ani nepustila,“ upřesnil známý nakonec.

Svoji svobodu vnímáme jako cosi nedotknutelného. Naučili jsme se křičet, když máme pocit, že nám z ní někdo ukrajuje. Sama Listina základních lidských a práv a svobod navíc mluví o našich svobodách v množném čísle. Stejně tak, jako nám stát a společnost svobodu alespoň teoreticky zajišťuje, může nám jí, pokud uzná za vhodné, stejně, avšak již zcela prakticky vzít.

Pokud si chce člověk představit, jaká je vězeňská praxe, má několik možností. Málokomu se chce pročítat dlouhými monitorovacími zprávami Helsinského výboru, natož pak, aby hledal možnost, jak si udělat úsudek na základě vlastního pozorování. Snazší a zajímavější ve finále je popovídat si s člověkem, který vězením prošel. Obzvláště pak takovým, který svůj tamější pobyt nenahlíží ve všech ohledech negativně. A ideálně i s někým, kdo je dostatečně inteligentní a jehož vina, pro kterou byl uvězněn, je přinejmenším sporná. Pokud mu budete bod po bodu číst, jak se podle mezinárodních ustanovení má s vězni zacházet, začne se zcela jistě smát.

Jestli se ve věznici dá žít či spíše jen přežít stejně záleží především na tom, jakého chytnete bachaře a spoluvězně. Rozhodně se nedá spoléhat na to, že věznice typu „a“ je mnohem lepší než věznice typu „b“. Stěžovat si ombudsmanovi nebo na Helsinský výbor si v podstatě znamená dobrovolně dělat z vězení ještě větší peklo. I téměř dvacet let po pádu totality se ve vězeních buzeruje, křehké povahy to mají za mřížemi oproti těm otrlejší ještě pořád nepoměrně těžší, a pokud se neskamarádíte s kuchařem, na talíř se vám toho moc nedostane. Mezinárodní úmluvy týkající se vězeňské politiky sice někde způsobily vysázení květin ve vycházkovém prostoru, jinde však tak akorát to, že vězni musí více uklízet, když má přijít kontrola zvenku. Že na tom není nic překvapivého? Možná není, každopádně by si ale měl každý, kdo tvrdí, že je současný vězeňský systém v podstatě pohoda a rekreace, alespoň na pár minut popovídat s někým, kdo vzduch za vězeňskou branou okusil na vlastní kůži.