Požít a prožít

Představte si, že před sebe položíte dvě stejné suroviny. Mám na mysli suroviny opravdu základní, například jeden druh masa. Budou mít podobné, ne-li shodné datum trvanlivosti, rovnocenný druh obalu a přesto při bližším zaostření najdou vaše smysly celou řadu rozdílů. Kromě různého výrobce objevíte u samotného výrobku uvnitř jinou barvu či alespoň barevný odstín a váš čichový aparát odhalí výrazně odlišnou vůni.

Že se jedná o banální, všeobecně známou situaci? Možná máte pravdu, nicméně si ji stejně neodpustím nedoplnit o jedno podobně zřejmé konstatování - přímá rovnice mezi jídlem, chutí či hladem se za poslední desetiletí poněkud zkomplikovala.

Nastala doba, kdy si patřičně rozmýšlíme, co vlastně vložit do úst. Ne každý si už je dnes totiž nechá zacpat vlašským salátem a několika rohlíky. Právě naopak: stále více lidí dnes pečlivě přemýšlí o tom, co ještě bez výčitek vůči sobě samému i svému okolí může pozřít a co už je pro ně za hranicemi stravitelnosti. Dříve tolik vyzdvihovaný „dobrý strávník“, který vezme zavděk vším, co se mu předhodí, dnes patří málem mezi ohrožené druhy.

Potřeba původně fyziologická přerostla do potřeby poněkud vyšší. Z jídla se stal v našem životním prostoru novodobý strašák, navzdory tomu, že ho máme oproti jiným končinám na tomto světě dostatek. To, jak se stravujeme a zacházíme s jídlem, pak v něčem začalo symbolizovat i náš vztah k životu. Jistě není jen náhodou, že slovo požít je tak blízké slovu prožít.

A jak se zbavit strašáka? Jíst bio? To nepochybně vyžaduje nemalé investice z hlediska financí, ale i času. Pokud bychom totiž chtěli být opravdu důslední, nemohli bychom vzít za vděk každou biopotraviny z regálů diskontních řetězců, které sice dostali svůj biocertifikát za kvalitu, ale v podstatě nám mnoho neřeknou o samotném výrobci, náročnosti (a tím i neekologičnosti) dopravy, kterou byla potravina dovezena, okolnostech jejího pěstování či chování zvířat, z kterých pochází. Jahody pěstované bez chemie na suchých španělských pláních jsou sice pro naše tělo bio, ale náročnost jejich zavlažování zrovna nezapadá do koncepce zdravého ekosystému. Skutečnost, že mléko, které pijeme pochází od krávy žvýkající přirozenou stravu nám zase neřekne nic o tom, jestli podmínky jejího života nejsou jinak stejné jako u klasického velkochovu.

Ideální by samozřejmě bylo investovat čas do hledání místního dodavatele bioproduktů, jehož politiku si zákazník může zajet zkontrolovat na vlastní oči. A pokud je tento proces pro většinu z nás přece jen poněkud náročný a těžce představitelný, dá se to shrnout mnohem jednodušeji - jíst to, z čeho máme dobrý pocit, aby se jídla požití nevzdalovalo jeho prožití.