Kde rozum a vůle nestačí, smích a humor přitančí

Poměrně známý český filozof, psycholog a teoretik humoru profesor Vladimír Borecký v jedné ze svých publikací zmínil, že každý člověk v sobě má blba a že jde jen o to ho objevit.

Pod oním „blbem“ není nutné hledat přímo blázna, ale lze si za něj dosadit klidně skromného komika či humoristu. Každý z nás v sobě takovou postavu nosí a to zdaleka nejen proto, že záměrně či mimoděk bavíme druhé, ale především proto, že se rádi necháváme bavit druhými. Ostatně i starý známý C.G. Jung tvrdil, že naše duše má v sobě hluboko zakořeněný otisk šaška či kejklíře.

Existuje bezpočet druhů humoru a snad ještě větší množství teorií o tom, co v lidské psychice pocit komického navozuje. Neméně zajímavé je poté sledovat napříč dějinami to, k čemu všemu se dá humor použít a k čemu kdy sloužil. V humoru je skryté uvolnění, svoboda a tolerance, a tak byly vtipy, grotesky, anekdoty, parodie a jiné formy komiky vždy poněkud z obliga. Udržovaly se zdárně při životě i v dobách humoru nenakloněným a dokázaly do sebe vstřebat nejeden podtext, poselství a vzdor. V Česku snad není nikdo, kdo by si nevybavil nejen modly komiky, Voskovce a Wericha, ale například i kreslené vtipy Miroslava Bartáka z časopisu Dikobraz.

Neméně zajímavou kapitolu nepochybně tvoří využití humoru v lékařské praxi. Například rakouskému psychiatru Viktoru Franklovi se při léčbě pacientů trpících fobiemi osvědčilo pacienta postupně přesvědčit, aby si nejvíce přál zrovna to, čeho se nejvíce bojí. Jejich strach pak ztratil na síle. Při terapii smíchem se snažil, aby se pacient začal smát sám sobě a svému problému. Koktavým pacientům vyprávěl vtipy o koktání, klaustrofobikům o uzavřených prostorech a trpící tremorem (třesem svalů) vybízel k tomu, aby ukázali, kolik vody vylijí ze své sklenky, když jí budou svírat v ruce. Kromě prvotního vzteku se mu u řady pacientů povedlo docílit žádaného – pacienti se smáli a skrze humor zaujali ke svému problému odstup, který jim umožnil nad problémem zvítězit. Americký psycholog Paula McGheeho, snad inspirován právě Franklem, založil v Randolfu ve New Jersey institut nesoucí název The Laughter Remedy. McGhee po léčbě smíchem pojmenoval nejen svou organizaci, ale dodnes jí věnuje veškerou své vědecké i terapeutické úsilí.

Minulý týden jsem jela na Moravu navštívit výtvarníka Jana Steklíka, jednoho z čelních představitelů Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Tento pán s baňatým nosem a těkavýma očičkama, který mě po pěti minutách nad společným pivem vyzval k tykání, přesně spolu se svými dvěmi zahradními trpaslíky ztělesňuje podstatu humoru - smát se svobodně, s náhodným kolemjdoucím, nad pivem udělat svého žáka učitelem a nevyhodit ošklivého sádrového trpaslíka, i když mám doma hezčího, "umělečtějšího". Třeba se i nad tím prvním někdo rád zasměje.