Dobrý scénář do šuplíku

Před časem se médii prohnaly zvěsti o tom, že v Hollywoodu stávkují scenáristé. Jejich českým kolegům bude patrně trvat ještě dlouho, než budou schopni dát podobně nahlas najevo, že se jim jejich pozice ve filmovém průmyslu ani za mák nelíbí. Nutno dodat, že by si v porovnání s nimi mohli američtí tvůrci ještě celkem výskat.

Být filmovým scenáristou či filmovou scenáristkou s sebou od prvopočátku nese zvláštní druh komplexu. Můžete vymyslet geniální příběh, sepsat jej do výtečných obrazů zaklenutých přímo aristotelským dramatickým obloukem, ale i když se podle něj natočí podařený film, vaši hlavu vavříny nikdo veřejně neověnčí. Úspěch za podařené dílo náleží u filmu především režisérovi, popularita pak jeho hercům. Když se však zeptáte českých scenáristů, jestli jim jejich odsouzení k tomu zůstat v ústraní vadí, patrně se vám vysmějí. Jejich bedra obtěžkávají mnohem podstatnější starosti než to, jestli si jejich jména mezi titulky někdo povšimne.

Podvyživená výprava a bázliví producenti

V jednom z českých týdeníků vyšel před časem článek s podtitulem Psaní filmů u nás uživí jen Jarchovského a Epsteina. Tato jediná věta situaci v české scenáristice dokonale vystihla. Pokud vystudujete scenáristiku a rozhodnete se psaním filmů živit, ocitnete se spíše před propastí než na startu tvořivé kariéry.

Řada režisérů si píše filmy sama a řada scenáristů se pak zuby nehty snaží si své scénáře zrežírovat, než aby je nechala ležet v šuplíku ladem. Toto rozštěpení, resp. malá míra spolupráce mezi těmito dvěma filmovými profesemi, je do jisté míry ovlivněna i tím, že spolu nejsou příliš nuceni spolupracovat ani studenti těchto oborů na největší české filmové škole, pražské FAMU. Místo toho se podporuje individualita, často zastřešená heslem „nabij si hubu, ať jednou (pravděpodobně pozdě) zjistíš, že na to sám nemáš.“ Přitom vytvoření fungujících scénáristicko-režijních tandemů už během studia může být ideální zkouškou pro následující profesní kariéru. Do scenáristického šuplíků v běžné praxi totiž sám od sebe režisér či producent nenahlédne a scenáristé nejsou příliš vybaveni na to, aby své texty chodili sami nabízet. Jistou naději jim poskytují soutěže jako je Český lev či poměrně nedávno založené grantové řízení Filmové nadace RWE & Barrandov. Pro oceněné scénáře se shánějí producenti i režiséři podstatně snadněji.

Nicméně to, že si někdo scénáře všimne a rozhodne se jej realizovat, ještě neznamená vytouženou výhru, nezávisle na tom, ať se jedná o televizní či soukromou produkci. Prodejem scénáře se autor v podstatě vzdává jakékoli možnosti ovlivnit jeho další vývoj. Z dobrých scénářů se pak díky producentům, sázejícím na ověřené a bezpečné postupy, na plátně stávají nevýrazné snímky stále stejných žánrů, předváděné stále stejnými herci. Za typický příklad může posloužit scénář Marka Epsteina Amen san, který se do kin dostal v režii Jiřího Vejdělka pod názvem Roming. A to ani nemluvě o skutečně špatných filmech, které jsou od původních námětů tak daleko, že se pod ně raději jejich scénáristé podepisují pseudonymy.

Maďarský filmový čardáš

Všechny výše vyjmenované překážky, kvůli nimž zajímavé autorské scénáře a tím i kvalitní filmy v české kotlině nuceně usínají na vavřínech, zajímavě kontrastují například s Maďarskem. V zemi, které má přibližně stejný počet obyvatel jako Česko, za posledních několik let vzniklo poměrně dost odvážných a umělecky hodnotných snímků. Maďarští tvůrci jako je Béla Tarr, Péter Mészáros či György Pálfi s nimi sklízejí úspěchy na světových festivalech. Je s podivem, že se tamější producenti nebojí investovat do komerčně nejistých projektů navzdory tomu, že na domácí produkci se v Maďarsku chodí do kina mnohem méně než například u nás.

Skutečnost, že by mohli zdejší filmaři Maďarům leccos závidět, ilustruje i to, jak se v Budapešti a jejím okolí daří filmům krátkometrážním. V Česku se na krátké filmy dají sehnat peníze paradoxně snad ještě obtížněji, než na filmy celovečerní, televize je v podstatě nevysílá a kina je zařazují maximálně jako předfilmy. V Maďarsku se dokonce jeden z místních televizních kanálů ve svém vysílání na krátké filmy vysloveně zaměřuje, a tudíž má i dobře vyvinutý systém jejich financování. Mladí tvůrci tak mají šanci psát a natáčet alespoň na krátkém formátu a získat tak dostatečné renomé pro přípravu svého celovečerního debutu.

Blýská se na lepší časy?

Čeští scénáristé se často a nakonec i s povděkem obracejí na televizi a nechávají se najmout na psaní seriálů. Monotónní seriálové příběhy jsou na míle vzdálené formátu autorského scénáře, nicméně obživa je obživa, jíst se musí. Jistou nadějí do budoucna zůstávají digitální kanály, mezi nimiž se snad objeví nějaký, který bude chtít vybočit z klasické komerční produkce a nebude se bát experimentu – a to nejen na poli jednotlivých snímků, ale i seriálů.

Další vyhlídky pro scénáristy i režiséry snad leží v koprodukci. Spolupráce se zahraničním partnerem nabízí oproti českým podmínkám značné možnosti v navýšení rozpočtu, které si místní producenti nemohou a často ani v neochotě riskovat nechtějí dovolit. Samozřejmě by se bylo naivní domnívat, že jsou jejich zahraniční kolegové vesměs méně bázliví, co se týče alternativních přístupů. Všude existují předem jasná televizní okénka a umělecký film bez známého jména každému předem zavání finanční katastrofou. Propojení dvou zahraničních produkcí však přinejmenším dává větší šanci na to, aby se vzniklý snímek vymanil z jednoho jediného filmového hnízda, v němž se všichni znají a dělají spolu „hezké české filmy.“ Jistou změnu bude nepochybně vyžadovat i české publikum, které nepřijme za vděk to, co se mu bez velké námahy servíruje.