Nejprve bych chtěl upozornit, že v následující stati se mohou vyskytovat citově podbarvené až vulgární výrazy. Ujišťuji však milé čtenáře, že dodržuji nově stanovenou etickou normu psaného textu, tzn. nepřekračuji normovanou frekvenci 1-2 milošekundy/odstavec. Článek ve skutečnosti ale vůbec není o Milošovi ani o o tělních otvorech, takže pokud je vám pod 15 let a radostně jste se proto pustili do čtení, tak toho zase můžete nechat. Je o razítkách, papírech a „vonich“.... prostě nuda.
Žiju ve 150 let staré chalupě a topím v kamnech. To je taková šíleně složitá kovová krabička napojená na rouru, zvanou komín, která vede ze smrádku ven na vzduch. Jejich používání je tisíce let tak náročné a nebezpečné, že si musím dvakrát do roka zavolat certifikovaného mistra kominíka, aby tento pekelný stroj zkontroloval. Samozřejmě takový kovaný odborník na střechu nepoleze ve sněhu, tudíž ho mohu, dodržujíc inteligentní dikci vyhlášky, zavolat v létě dvakrát za sebou s rozestupem řekněme čtrnácti dnů, nebo tak jak to dělá většina lidí, na začátku a konci topné sezóny. Na jaře zkontroluje zda komín zůstal po topení v pořádku, na podzim jestli ho přes léto neposral pták, nebo si na něm čápi neudělali hnízdo. Podobnou změnu, která nastala v době kdy se netopí, dokáže odhalit jen skutečně fundovaný úřadem ověřený machr.
Bohužel ani toto zabezpečení není, pro občana-blbce jako jsem já, dostačující. Někdo „nahoře“ si všimnul, že jsem před pár lety provedl velice riskantní věc: vyměnil jsem 36 let stará kamna zn. „Petra“ (tady pamětník zaslzí) za nějaká stejně velká moderní s dvojitým spalováním a „s vokýnkem“. Tento náročný úkon se sestával z vysunutí kouřovodu (pro neodborníky: to je ta plechová trubka) z „Peter“ ven, následného zasunutí do nových krbových kamen a vyluxování bordelu. Jedná se o proces natolik složitý a sofistikovaný, že od příštího roku budu muset v podobném případě vyhledat pomoc certifikovaného odborníka. http://bydleni.idnes.cz/montaz-kotle-kamen-na-drevo-dfj-/uspory-energii.aspx?c=A131211_212629_uspory-energii_rez Ještě teď mě polévá studený pot, uvědomím-li si, že jsem se do takto náročného procesu pustil sám, bez povolení úřadu.
Hmmm..... tolik legrace z úředníků a teď fungující praxe. Vezměme si i třeba něco skutečně náročného, např. elektřinu. Přistavujete k baráku..... já nevím, neznám vás..... tak třeba akvárium..garáž..šmajchlkabinet..hajzlík. Se slzou v oku se loučíte s ukrajinskou partou, která postavila hrubou stavbu a odpovídáte vedoucímu Pepovi na obvyklý dotaz: „...cete na to papír, šéfe?“ Mávnete blahosklonně rukou a pronesete obvyklé „Ne-é“. Je vám totiž jasné, že pokud to spadne, tak s papírem si v tomto státě můžete maximálně tak vytřít řiť. Ono to ale nespadne, protože Pepa se bojí, že by jste to řekl ve vsi v hospodě a možná mu při tom dal i pár facek, takže papír-nepapír to raději postaví pořádně. Nad to je to šikovnej chlápek, dáváte spolu tu barabiznu dohromady hezkých pár let a on vám párkrát pěkně helfnul a přijel pomoct, když psi zrovna zbořili chatrný plot, nebo ty děště předloni skoro odnesly půlku stodoly. Dobře také víte, že nad vystavením a zaúčtováním onoho „papíru“ stráví s manželkou skoro stejně času, za jaký vám postavil akvárium/garáž/šmajchlkabinet/hajzlík. A krom toho si musíte chránit vlastní zdraví, neboť kdyby jste viděli ty strašlivé hrubky předcházející závěrečnému razítku, mohlo by se vám udělat nevolno. Důvodů je zkrátka spousta.
Jak si tak zálibně společně prohlížíte akvárium/garáž/šmajchlkabinet/hajzlík a pyšně se plácáte po zádech, zamyslíte se nad dalším krokem. Položíte tedy zásadní dotaz: „Hele, nevíte vo někom, kdo by mi tu natahal dráty? S tím posledním, co tu byl, sme si ňák nesedli.“ Pepa se zamyslí: „Jasně, Béďa by moh mít čas, to je ten velkej žlutej barák za školkou. Vám pošlu číslo.“ Před rokem se s velkou slávou naučil posílat zprávy, takže to musí ihned předvést. Chvíli něco soustředěně ťuká, až mu jazyk vylézá mezi zuby a pak se zasněně zadívá k nebi. Chvilka napjatého ticha... Zpráva oběhne půlku republiky, dva operátory a najde si vás, metr od sebe, na vašem malém dvorku vzadu, vedle akvária/garáže/šmajchlkabinetu/hajzlíku. Šťastně se na sebe zakřeníte.
Béďa je fachman, jiná třída, má auto plné složitých udělátek, k ruce pomocníka, všechno skvěle naplánuje, nakreslí, spočítá, zajistí, vyvrtá, zapojí, udělá. Jen... razítko na to nemá. Je totiž už šest let nezaměstnaný, na pracáku, jak by taky živil rodinu, že? Radostně zacvakáte Béďovi, zacvakáte vypínači, vše se rozsvítí, zabzučí, zavlní a vy duševním zrakem už vidíte rybičky/fáro/milenku/ pánský časopis pěkně na místě... Po opětovném návalu emocí, obdivu a plácání po zádech si nesměle odkašlete a zeptáte se: „Fakt dobrý, ale hele, potřebuju to ňák zoficializovat....“ Béďa odhalí své dvě chybějící stoličky i železný zub a s úsměvem machra vytáhne jakýsi okopírovaný papír: „todle si vyplňté a brnkněte Tondovi“, načmárá na roh formuláře nějaké telefonní číslo, „ řekněte mu, že ste vode mně, že sem vám to dělal....bude chtít pětikilo..“
Závěr? Nevím, školy nemám, ale myslíte že je nutný celý ten cirkus? Myslíte, že je nutné hrát tuhle blbou hru? Myslíte, že bychom to nezvládli sami, ale musí to určovat někdo za nás? A nebo to takhle vlastně bylo vždycky, tak co se vlastně starám, že jo?
Myslíte, že budu za rok honit Pepu po okolních kopcích, aby našel signál pro online pokladnu? Že od něj budu chtít slosovatelnou účtenku? Stejně oba víme, že na ní nikdy nevyhrajeme. Oba víme, že vždycky vyhrajou jenom „voni“. Protože „voni“ to maj vždycky zmáknutý. Protože „voni“ vyhrajou i když zrovna prohrajou.
