Já nic, já zahradník

„Já nic, já zahradník“, pronesl pán s Konvičkou...Neboli, přeloženo do řeči bledých tváří: "Konvičku neznám, na Albertově jsem ho viděl poprvé"

Mám špatnou zprávu pro všechny uživatelky netu, které si trhaly virtuální kalhotky s výkřiky, že pan prezident je náš ochránce, jediný statečný muž, který se za nás postaví a bude hájit svůj národ. Bohužel tato statečnost začíná i končí tím, že si hrdina zapálí čvaňhák i v místech, kde je to zakázáno. Však on už to po něm někdo uklidí, navoní, vydezinfikuje, zaplatí. Hrad je v těžké situaci a kroutí se z toho ven dvěma odlišnými variantami. Pro potřeby hlavy státu jsem je zformuloval. (Je to psáno jazykem prostého člověka a je samozřejmě na panu mluvčím, aby tomu dal patřičný patos)

Varianta 1: „Ráno mě prodchlo sváteční atmosférou. Seběhl jsem se schodů, abych v mrazivém čase natrhal na hradním nádvoří pár kopretin a blatouchů, které položím k pomníčku studentům na Albertově. Dojat vzpomínkami na 17. listopad, kdy jsem ruku v ruce s lidmi a s nasazením vlastního života bojoval proti policejní zvůli, broukaje si státní hymnu jsem dorazil na místo. K mému překvapení byl celý prostor neprodyšně uzavřen. Vzkypěla ve mně krev bojovníka za svobodu a s výkřikem „Máme holé ruce!“ jsem se spolu se svojí ochrankou vrhnul proti policejnímu kordonu. K mému překvapení se policisté rozestoupili a za nimi jsem spatřil dav rozzářených nakrátko ostříhaných studentů v bomberech a vysokých botách, nadšeně mávajících transparenty „Ať žije Zeman“. Z jejich středu vystoupila jedna z mých fanynek, bohužel je všechny neznám, mám jich tisíce. S panenským pelem ve tvářích a rozzářenýma očima mě vzala za ruce a odvedla na tribunu, kterou vyzdobila květinami a studentskými hesly jenom pro mě. Od své poslední návštěvy na moskevské přehlídce vždy zavírám oči, když jdu na tribunu, tudíž nikdy netuším vedle koho stojím.

Varianta 2: V předvečer studentského svátku jsem si vzpomněl na mládí a celou noc se mi zdálo o Pussy Riot. To se vždy ráno probudím plný energie a mám chuť pronést nějaký další z mých slavných projevů „O Sobě“. Popíjím ranní pivko a přemýšlím, co pěkného bych o Sobě mohl při nejbližším projevu říci, když mi zavolá moje fanynka Jelena Vičanová, takové prosté děvče, které se nebojí říct, že jsem nejlepší frajer. Po krátkém rozhovoru o Mých Myšlenkách, o Mých Plánech a o Mé velikosti se mimochodem zmínila, že uzavřela policejními těžkooděnci a hradní stráží celý Albertov, vlastníma rukama postavila tribunu a za pomoci několika kamarádek vyrobila odpovídající transparenty k dnešnímu svátku, kdy budeme oslavovat Můj Boj za Svobodu a Demokracii. Můj kancléř sice sestavuje Můj Program měsíce dopředu a pečlivě vybírá každého, kdo Mi bude vzdávat hold a určuje v jakém pořadí Mi bude tleskat, ale v tomto případě uděláme výjimku. Koneckonců oba máme nechuť k prověrkám, takže lidi vybíráme raději podle toho, kolik přispěli na kampaň a kolikrát se o Mně pozitivně zmínili. Tak máme jistotu, že budeme stále obklopeni samými skvělými osobnostmi. Z tohoto hlediska se mohu i na Jelenu plně spolehnout, tudíž není co řešit. Velkodušně jsem mávl rukou, zavolal do podhradí, ať mi přistaví limuzíny, šoféry, ochranku, sekretářky, catering, pár čičmundů a přidají ty kluky s houkačkami, ať to má říz a vyrazíme na Albertov. Na tribuně jsem pak byl tak oslněn jásajícími davy, že jsem vůbec neviděl, kdo stojí vedle Mne.

Jednu bajku na závěr, bez jakékoliv souvislosti: Ptáčátko vypadlo z hnízda, třáslo se zimou a nešťastně pípalo „Píííp, píííp“. Slyšela ho kráva, přišla k němu, otočila se a vykadila se na něj. Ptáčátko bylo po krk v hnoji, bylo mu teploučko a tak šťastně pípalo „Pííp pííp“. Slyšel ho kojot, vytáhnul ptáčátko z hnoje, hezky ho očistil a sežral. Jaké z toho plyne poučení? „Ne ten, kdo se na tebe vysere, to z tebou myslí špatně, ale pokud jsi jednou po krk v hnoji, nepípej.“