Militantní pejskaři vs. bouchající retardy (pokus o trochu jiný pohled)

Na přelomu milénia vypadaly prosincové záběry z našich měst jako dokument CNN o humanitárním bombardování v nějaké banánové republice. 

Od té doby se situace pomalu zklidňuje a zároveň přibývá pobouřených výkřiků směrem k tvůrcům „silvestrovského veselí“. Trend je to typický pro celý současný vývoj, ale neodbočujme od tématu.

Toto celé píšu jako člověk, který se psy zabývá jako profesionál, jako člověk, který má zvířata od dětství, od čivav po „bojová plemena, od rybiček po koně. Tolerance k výstřelu bývala standardní součástí výcviku i zkouškou povahy většiny služebních plemen. „Hoď první kamenem, kdo jsi bez viny“ (jako každý starý protiva se uchyluji k otřepaným frázím a rčením) takže pojďme se na to podívat trochu blíže:

Člověk moudrý je tím, kdo má rozumět mysli psa a jeho výrazovým prostředkům nikoliv obráceně.

Jak reagujete, při „silvestrovském veselí“? Hladíte psa, uklidňujete, leháte si na pelíšek, dáváte dobroty, pouštíte do postele, do které jinak nesmí? Co sdělujete?

a) Já pes vyjadřuji znepokojení, strach. Jsem za to svým páníčkem odměňován pamlsky, hlazením a... ejhle: smím i do postele! Boží! Chovám se správně.

b) Venku se ozývají nezvyklé, znepokojivé zvuky. Musím se orientovat dle vůdce smečky. Vůdce se chová dramaticky, má zřejmě strach, lehá si ke mně do pelechu a objímá mě, evidentně se bojí. Pomoc, asi umřeme!

"To je jen takový námět, sáhnutí do svědomí. Obviňovat okolí je vždy snažší než hledat vlastní chyby a snažit se o zlepšení. Na druhou stranu je třeba uznat, že převýchova je mnohem těžší než výchova, někdy může být až nemožná.

.. ale lidé by měli být tolerantní, já mám psa!

Lidé jsou tolerantní, zkuste se občas vmyslit i do nepejskaře:

OK, trus a moč na ulicích je už otřepaný evergreen.

Myslíte, že soused milující svou kočku, považuje k smrti vyděšeného miláčka, někdy i s dírou v kožichu, za stejně veselé šelmovství jako vy?

"Víte, že existují lidé, kteří nemají psa a dokonce se jich i bojí? Někteří byli i pokousáni v dětství. Myslíte si, že váš 50ti kilový miláček běžící se bez košíku a vodítka seznámit s cizincem na ulici, doprovázený veselým pokřikem: „ On nic nedělá, nikdy nikoho nekousnul“ připadá dotyčnému stejně roztomilý?

Je pokřik dobře oblečené dámy, které se váš rozkošný pudlík dosud běhající v prosolené břečce pokouší vyskočit až do obličeje: „No ty si rozkošnej pejsek!“ projevem skutečného pocitu nebo dobrého vychování?

Jste si jisti, že pocity matky a jejího tříletého dítěte, kteří žijí ve sterilním panelákovém bytě (já vím jejich blbost) jsou stejné jako vaše, když se váš pejsánek dívá jejímu robátku do očí face to face, schopný ho jediným neopatrným pohybem těla shodit na zem či radostným vrtěním ocasu švihnout přes obličej?

Vím, že ne všichni jste takoví. Některým z vás příklady připadají přehnané, ale věřte pramení ze zkušeností. Blbost kvete samozřejmě i na druhé straně, svátky netrvají od začátku prosince do poloviny ledna a člověk házející petardy k venčícímu pejskaři je prostě dement. Ale k tomu, abychom žili ve svobodné společnosti, je potřeba tolerance a empatie z obou stran a v neposlední řadě místo volání policie, požadování zpřísnění zákonů atd. si má nejdřív každý uklidit před vlastním prahem. Vědomí, že nikdo z nás není dokonalý a že všichni jsme jen lidé, z nás dělá člověka.