Povzdech hladového máča

Tak jsem včera na večer vytlačil svůj důstojný břich z práce, chystal se skočit do džípa a těšil se domů na panáka a dlabanec, když tu jsem si všimnul jak se ze sousední čajovny vyšourali dva vegetariáni. Víte, takový ty neučesaný, nahrbený, bledý, neduživý – půda je neuživí. Jsem rozený filantrop - při pohledu na ně mě úplně přešla chuť na předkrm.

Říkal jsem si, že s tím je třeba něco udělat, když už máme teď ten precedens o tom kouření v těch restauracích a tak. Navrhnul bych, aby zařízení, ve kterých se podává i vegetariánské jídlo, byly povinny tuto skutečnost na vstupu označit a vyhradit oddělenou místnost pro vegetariány, aby nám, slušnejm vobčanům, nekazil pohled na ně chuť k jídlu. Povzbuzen výborným nápadem, vydal jsem se na cestu k domovu, když mě napadla jiná, zcela šílená myšlenka: co by se stalo, kdybych chodil s vegetariánkou. Já vím, zní to absurdně, ale člověk nikdy neví. Znáte to, jeden popije s přáteli, poveselí se, podjedou mu nohy a nevíte do čeho spadnete. No, prostě bych se probudil a bum! vedle mě v posteli vegetariánka! Jsem dobře vychovaný muž, přece bych jí hned nevyhodil. Ale co teď, pozvání na obligátní večeři? Vždyť by chtěla, abych s ní šel do toho jejich pajzlu! Určitě by mi neuvařili mojí oblíbenou flákotu. To je ale diskriminace, vážení spoluobčané. Takto bychom tu svobodu a demogracii nevybudovali.

Jsem praktický člověk, dovedu se poprat s drobnými nesnázemi v životě. Hned zítra zaběhnu za svým poslancem, aby k tomu kuřáckému zákonu dopsal přílepek, aby každá vegetariánská restaurace byla povinna nabízet alespoň jedno masité jídlo. Diskriminace se přece musí potírat hned v zárodku a stát musí zajistit, abychom byli všichni spokojeni.