„Co proletí v posledním zlomku sekundy hlavou broučka, který se rozplácne o přední sklo automobilu? Jeho zadeček.“ Vzpomněl jsem si na to, když se dnes první takovýhle hmyzák rozplácnul přes desetinu mého skla. Už je to tady.
Začlo to hned ráno. Vyjdu ven a nepříjemná záře se mi opře přímo do očí, zamžourám a chytnu se futra. Játra mám jako kámen, tak něco vydrží, ale v mém věku už by se některé nápoje neměly míchat, člověk je pak méně odolný proti nástrahám přírody. Sotva se z toho šoku vzpamatuji ohluší mě zběsilý řev ptactva. Srovnal jsem si to v hlavě - světlo je rychlejší než zvuk – hm, jaro o sobě dává vědět s plnou parádou. Váhám, jestli se mám vrátit dovniř a na pár měsíců se zavřít do tmavého domu, ale vítězí smysl pro povinnost a se vztyčenou hlavou vyrážím čelit řádícím živlům. Zastavím na náměstí, abych si koupil nějakou snídani a džus. Je tam COOP, sámoška v takovém tom plochém baráku postaveném našimi předky v akci „Z“, ale tam už spoustu let nenakupuju. Stačí, když párkrát narazíte na prošlý sýr nebo děravý jogurt a už tam ani nepáchnete. Nemluvě o tom, že z pultu lahůdek, kde jsou sýry, uzeniny, vosy a dorty naskládané pěkně na jedné hromadě, vám prodavačká hází zboží s takovým výrazem, až se bojíte, že vám dá i pěstí. Léta jsem si zajížděl tři kiláky do malého obchůdku s potravinami, kde bylo vše jiné. Teď už mám klid, na náměstíčku otevřel ještě malý „ťing - ťong“. Je otevřený celý týden od rána pozdě do večera, pán sedí za kasou, paní pořád uklízí a přerovnává zboží, na zákazníky se usmívají a jejich dětem občas strčí lízátko. Vše je čerstvé, načančané, v pořádku. Přiznám se, milý státe, že je mi úplně jedno, jestli platí daně nebo ne. Uzavřeme dohodu, vy mi necháte mého vietnamce a já vám vaší Blanku.
Očekávané hrůzy mám ale ještě před sebou. Cestou je tak asi 8-9km souvislých serpentýn, kroutí se lesem od řeky nahoru a po celé délce jsou asi dva úseky kde se dá bezpečně předjíždět. Ujel jsem sotva kilometr a už tam funěl! Věděl jsem to, teploměr šplhá nahoru a na cestách se vyrojují první cyklisté. Rozděluji je na sandálisty a lubrikanty.
Ti první bývají mladí, nosí sandály a kraťasy od ledna do prosince, dredy, celkem slušnej, ne moc nápadnej, horskej bycikl. Vždycky se řítí serpentinami dolů. Vytřeštěný výraz, otevřená pusa až jim vítr nadouvá tváře, rozklepaná řídítka. To vše v rychlosti okolo 50-60km na typicky českým způsobem vyspravované vozovce. V těsném závěsu následuje kolona 2-5 aut, jejich řidiči mají podobně vytřeštěný výraz jako ten sandálista. V téhle rychlosti ho nikde nepředjedou a můžou si být jistí, že pokud se vymázne, oni skončí na pár let v chládku.
Nahoru jezdí lubrikanti. Trochu staršího věku, silniční kolo, špeky navlečené v přiléhavých pestrobarevných prezervativech, které promáčeny potem působí jako naolejované, obličej v barvě vařeného raka, ke konci již zralí na odvoz záchrankou. Obvykle cca 1-2km za nimi následuje manželka/přítelkyně tlačící s rezignovaným výrazem své kolo vzhůru za svým pánem, který (pokud to přežije) se zatím vydýchá a s výrazem borce na ně něco vtipného huláká z parkoviště.
Jednou musím zjistit, kde se všichni štosují, protože v opačném směru je nepotkávám. Je jasné, že na nějaké hromadě čekají, až je na podzim v náklaďácích svezou do zimních úložišť, odkud je teď na jaře začnou zase postupně vypouštět. Tyhle myšlenky mi táhly hlavou, zatímco jsem měl možnost sledovat prvního lubrikanta, jak se nejistě kymácí do kopce. Měl jsem dost času rozhlédnout se po okolních lesích. Celá desetiletí ležely ladem, kvůli zdržovaným církevním restitucím a je radost pohledět, jak nový majitel, který dává přednost duchu před materiálním světem, se ihned ujal svých práv. Obrovské stroje pracují neúnavně od rána do večera a ten temný les, ve kterém jsem si v dětství hrával, rychle mizí a jeho místo zaujímá měsíční krajina.
Konečně jsem dorazil na místo, kde ho mohu v klidu předjet dřív než vypustí duši. Polechtal jsem pětilitr, osm válců šťastně zahučelo a dotyčného jsem nechal daleko za sebou v oblaku skleníkových plynů. Těší mě to vědomí, že svým malým dílem přispívám k tomu, aby mé děti nemusely pro pomeranče do obchodu, ale mohly si je v klidu utrhnout ze stromu na zahradě. Nacpal jsem do dýmky trochu dehtu smíchaného s formaldehydem a kyanidem a krátkým pohledem na obal se ujistil, že umřu „dříve“ a do té doby se mi stejně nepostaví, takže co bych se staral. V trochu vyrovnanějším rozpoložení jsem dorazil do práce, kde se zavřu do místnosti bez oken a to běsnění jara tam snad nějak přežiju.
