Deportace do Kosova během 48 hodin

Kefaet a Selami Prizreni jsou bratři. Kefaet se narodil roku 1984 v kosovském Prizrenu do romské rodiny, která o čtyři roky později zemi z bezpečnostních důvodů opustila, aby našla úkryt před hrozícím konfliktem v německém Essenu. Tam se několik měsíců po příjezdu narodil Selami. Oba bratři se od útlého dětství aktivně věnovali hudbě. V pubertě potom pořídili své první studiové nahrávky. V roce 2010 měli dobře našlápnuto. Čekal je podpis smlouvy se slavnými nahrávacími společnostmi a světové hip hopové turné. V březnu loňského roku ale byli téměř ze dne na den deportováni do Kosova, kde dnes proti své vůli žijí. I přes ránu ze strany německého státu věří v dobrý konec a snaží se aktivně podílet na zlepšení situace kosovských Romů. V současnosti realizují vlastní projekt financovaný fondem UNICEF. Jeho cílem je povzbudit mladé Romy ze dvou vybraných romských lokalit k vyjádření vlastního názoru formou hip hopu a rapu a rozvíjet jejich přirozený talent.

Kefaet PrizreniLukáš Houdek

Podařilo se vám jako romských uprchlíkům z Kosova v Essenu dobře zapojit do tamní společnosti?

Kefaet: Když jsme přijeli do Německa, dostali jsme běžné sociální bydlení, kde jsme žili skoro 3 roky. Po těch jsme se přestěhovali do pronajatého bytu a v podstatě se nám v Německu začalo dobře dařit. Moji rodiče měli práci, já jsem s bráchou chodil do školy a všechno bylo v pohodě. Pak nás ale napálili. Jednou přišla sociální pracovnice, která rodičům řekla, že jsme dostali dopis, ve kterém se píše, že musíme okamžitě opustit zemi. My jsme ten dopis ale nikdy neviděli. Přesto jsme ale z Německa odjeli, bylo to asi v roce 1993.

Takže to bylo ještě před válkou v Kosovu?

Kefaet: Jo. Ještě před válkou. A tak jsme odešli do Holandska. Po deseti dnech nám přišlo oznámení, že jsme byli podvedeni, a tak jsme se zase do Německa vrátili. Museli jsme ale znovu požádat o azyl, znovu jsme bydleli v sociálním bytě, až jsme si po několika letech našli svůj vlastní podnájem.

Proč jste odešli z Kosova už v roce 1988?

Kefaet: Tenkrát lidi kolem řekli mým rodičům, že bychom měli Kosovo opustit, protože to bude v budoucích letech pro Romy hodně těžké.

Selami: Už tenkrát Albánci napadali romské rodiny přímo v jejich domech. Máma byla se mnou těhotná a měla další dvě děti.

Kefaet: Takže nám naši známí řekli, abychom okamžitě odjeli. Udělali na nás sbírku, na zaplacení cesty.

Jak jste si potom vy dva v Německu vedli?

Selami: Myslíš ve škole? Panebože! Řekněme, že jsem byl divoké dítě. Dělal jsem desetiletou školu, kterou jsem nedokončil. Došel jsem jen do osmého ročníku. Pak jsem začal školu dodělávat. Bylo mi osmnáct, když mi od essenské radnice přišel dopis, že jestli nezačnu pracovat a platit daně, vyhostí mě z Německa. A tak jsem musel přerušit školu a začít pracovat. Nejdříve jsem nastoupil v Mc Donald’s, potom jsem pracoval na různých místech v Německu. V podstatě jen kvůli tomu dopisu.

Přesto vás ale z Německa nakonec vyhostili. Jak to probíhalo?

Kefaet: Bylo to v šest ráno. Měl jsem akorát po koncertě, šel jsem si lehnout asi ve čtyři hodiny. Po dvou hodinách se najednou v našem bytě objevilo šest policajtů, kteří na nás křičeli: „Okamžitě se oblečte, nemáme čas! Vemte si nejdůležitější věci a jdeme na stanici! Půjdete před soud!“ Tak jsme se oblékli, ptali jsme se, co se děje a moje máma dělala humbuk: „Kdo jste? Proč jste k nám takhle vtrhli?“ Ale oni neřekli nic. Jen odpověděli, že nám to řeknou až na stanici. Takže nás odvedli na policii, dvě hodiny jsme čekali v cele na soud. A to není rozhodně podle pravidel. Běžně nechávají navrátilcům do Kosova minimálně dva týdny na to, aby se na odjezd připravili. Aby dali vědět svým blízkým, co se stalo. U nás to ale bylo jinak. Všechno se seběhlo během dvou dnů. Zavřeli nás do basy, proběhl soud, odvezli nás na letiště a najednou jsme byli v Prištině.

A jak je možné, že vás poslali do Kosova? Nesplnili jste jejich podmínky?

Kefaet: Podle všeho na to neměli právo. Brácha pracoval, já jsem taky pracoval – i když za menší plat, protože jsem dělal v neziskovce, a dostával jsem ještě posledních šest měsíců sociální příspěvky. A to byl asi ten důvod, proč mě poslali do Kosova. Já jsem si přitom hledal zaměstnání pořád dokola. Měl jsem všechna potřebná razítka od zaměstnavatelů. Každý týden jsem úřadu práce posílal seznam razítek a adres podniků, kde jsem žádal o práci, abych dokázal, že nejsem povaleč.

Jaký byl návrat do Kosova?

Kefaet: Pro mě to byl kulturní šok. Přijedeš z Essenu do malého města jak je Prizren a cítíš se, jako bys byl na farmě. Naše celá rodina je pořád v Německu, mají o nás hroznou starost. Zpočátku nám posílali peníze, abychom tu přežili. Teď už ale začínají mít sami finanční problémy. Táta přemýšlí, že prodá auto, aby nám mohl pomoct. Když ale prodá auto, nebude moct dojíždět do práce.

Dostali jste nějaké upozornění, že budete deportováni?

Ne. Žádné upozornění. Nic. Jen přišli, řekli, že nám před rokem a půl dali vědět, že by nás bývali mohli poslat do Kosova a že teď přišel ten moment, kdy jedeme. Ani jsme nedostali možnost mluvit s našimi právníky, neměli jsme nárok ani na jeden telefonát z vězení.

Jak to probíhalo na letišti? Byli jste sami, kdo byl deportován?

Kefaet: Ne. Po příjezdu na letiště jsme viděli asi čtyřicet dodávek nacpaných rodinami. Všichni museli podepsat dokument, že byli srozuměni se zákony a že mají zákaz návratu do Německa. Všichni ty papíry podepsali.

Selami: Kromě mě a bráchy.

Kefaet: Dostali jsme padesát euro jako kapesné, já jsem u sebe měl ještě asi třicet, tak mi to dorovnali do padesáti a jeli jsme. S celou situací jsme se museli vyrovnat sami.

Ty, Selami, jsi se ale přeci narodil v Německu. Nemáš německé občanství?

Selami: To je právě ten vtip. Asi tři dny po tom, co nás deportovali, vyšel zákon, že každý, kdo byl narozen a vychován v Německu, má právo na německý pas. Protože jsem ale v Kosovu, tak nemám šanci si ten pas vyzvednout. S kosovským pasem totiž nemůžu nikam, jen do Srbska, Makedonie, Turecka, Montenegra a Albánie. Proto jsme si jeli své staré ještě modré jugoslávské pasy vyměnit do Bělehradu za Srbské, snažíme se vydělat nějaké peníze na cestu a z Kosova vypadnout. Jsou totiž lidi, kteří na nás čekají. Než nás vyhostili, měl jsem podepsat smlouvu s jednou nahrávací společností.

Kefaet: Jo, to samé já. 2010 byl náš rok. Měli jsme akorát podepsat smlouvu, abychom začali prodávat cédéčka, natáčet profesionální videoklipy.

Selami: Měl jsem před svým prvním turné po Německu, Švýcarsku a Rakousku. To všechno padlo, protože už tam nejsem.

Jaké je zaměstnání vašich rodičů?

Kefaet: Máma má diplom na rukodělnou práci se zlatem, dělá zlaté umělecké předměty. Vedle toho se ale ve svém volném čase hodně věnuje pomoci Romům, kteří do Německa přišli z Kosova. Seznamovala je s jejich právy, posílala k doktorům. A to už dělá skoro třicet let. Vždycky když se objeví někdo nový, přijde k nám a máma mu pomůže se zařídit a usadit.

Jaký byl váš život před deportací? Měli jste se svou hudbou úspěch?

Selami: S hudbou jsme začali hrozně brzo. Odstartoval to Michael Jackson (smích). Bylo mi pět let, když jsem začal tancovat. V deseti jsem začal s break dancem. Jezdil jsem po celém Německu, kde jsem měl battly a tak. A od patnácti jsme s bráchou dělali hudbu profesionálně. V sedmnácti jsem začal spolupracovat s Gangsterem Lu, který je také šéfem společnosti, která se mnou chce podepsat smlouvu. Snažil jsem se jako hudebník postavit na vlastní nohy a živit se tím. A pomalu se dařilo.

Kefaet: V době, kdy nás s bráchou vyhodili, jsme měli vlastní značku, udělali jsme si své studio, kde nahrávali své skladby méně známí rappeři, kterým jsme pomáhali při jejich prvních krocích. I když jsme v Kosovu, pokračujeme v naší práci na vlastní značce – přes internet a telefon. Ale pořád to šlape. Nechci to nechat, protože je to moje dítě, které neopustím. Než jsem odjel, začalo se mi fakt dařit, potkával jsem významné lidi jako třeba Soulja boy nebo 50 cent, kterému jsem dělal asistenta při jeho turné. A tohle všechno jenom kvůli Kosovu nezahodím. Navíc mám v Německu dvě děti, kvůli kterým se snažím něco dokázat.

Jak dlouho už jste v Kosovu?

Bylo to 17. března, když jsme přijeli. Takže to je už víc jak rok.

Postarali se o vás po příjezdu do Prištiny?

Kefaet: Ne, po příjezdu nás nechali na letišti. Sice za námi přišli nějací chlapi z neziskovek, kteří nám řekli, že jestli budeme potřebovat asistenci, máme jim zavolat na tohle a tohle číslo, zajet na tuhle adresu. Řekli nám, že nám budou po dobu šesti měsíců dávat nějaký příspěvek a případně nám pomůžou najít byt a reintegrovat se do společnosti, jak jen to bude možné. Já jsem je ale odmítl s tím, že tam na mě měl čekat bratr mojí matky, se kterým domluvila, že u něj budeme bydlet. Nebyl tam. Naštěstí ale s námi letěli i Romové, kteří znali mojí mámu a tak jsme se složili na taxíka do Prizrenu, kde bydlí její rodina. Celkově to byl ale strašný šok. Když bydlíte celý život ve městě jako je Essen a pak dorazíte do Prištiny, kde vidíte jen planinu a obří hory, pomyslíte si s otevřenou pusou: „Bože, co se to stalo!“ Pak jsem si ale řekl: „Nebudeš bulet, jsi chlap. Najdi v sobě bojovníka a dojeď do Prizrenu!“

Jaké byly vaše první dojmy z Prizrenu, z vašeho nového domova?

Kefaet: Bylo asi deset večer. Nikdy jsme neviděli romskou osadu. Nikdy v životě. Jen jsme slyšeli ty romantické příběhy o nezapomenutelných zážitcích našich rodičů a známých ze svateb a oslav. Najednou ale přijdete do osady a objeví se před vámi v podstatě slum. Vidíte po válce rozbořené domy, ve kterých bydlí lidé. Kde když zavřete dveře, slyšíte vítr pronikající dovnitř. Můžete topit jako blázen a nemáte šanci.

Jak vás přivítal váš strýc? Byl rád, že vás po letech vidí?

Kefaet: Já jsem ho viděl naposledy, když mi byly čtyři roky, když mě posadil s mými rodiči do vlaku. Nepamatoval jsem si ho. Teď bydlel v domě, který patřil mým rodičům, takže to byl v podstatě můj dům. Ale on nám řekl, že můžeme zůstat maximálně dva nebo tři dny a potom si musíme najít vlastní ubytování.

Selami: No, řekl nám v podstatě tohle: „Vaše matka je sice moje sestra, ale já vás neznám. Nejste pro mě nikdo. Nemůžu si vás tu nechat. Kluci, je mi vás strašně líto, miluju svojí sestru, ale vás milovat nemůžu.“

Kefaet: A to bylo jako facka. Nebyl jsem schopen slova. Kdybych otevřel pusu, tak bych se s ním pohádal. Tak jsem byl zticha a za tři dny se nám povedlo najít si ubytování přímo v osadě.

Teď ale žijete v hlavním městě. Jak jste se do Prištiny dostali?

Kefaet: Díky mojí mámě. Po šesti měsících si řekla, že se na to může vykašlat, sedla do letadla a přijela za námi na pět měsíců. Ona nám strašně pomohla a stejně jako v Německu tu pomohla mnoha Romům získat srbský pas, se kterým mají více možností.

V Prištině jste ale začali aktivně pracovat pro komunitu, začali jste dělat vlastní projekt, kde vyučujete hip hop a break dance. Jak to všechno začalo?

Kefaet: Pomohli nám s tím hlavně Charlotte Bohl se Samim Mustafou, romským filmařem, který o nás točí dokument od chvíle, kdy jsme přistáli v Prištině. Řekl nám o možnosti podat žádost o grant na vlastní projekt, a tak jsme to využili.

Selami: Vlastně jsme nejdřív měli takovou obecnou diskusi o hip hopu. Pak se nás zeptali, co si myslíme o hip hopu v Kosovu. A tak jsme jim řekli svůj názor. Když tady zapnete televizi, vidíte lidi, kteří se snaží hrát na gangstery s velkými auty, co třesou zadkem. Vůbec ale neví, o čem hip hop je. Neví, že je to kultura. Oni znají jen muziku. Sami Mustafa a ostatní nám řekli, proč tohle nepředáme mladým lidem, proč jim neřekneme, co ve skutečnosti hip hop je. Celý náš projekt se tak zrodil během dvou dnů.

Kefaet: Je skvělé vidět, jak děti z romských komunit ukazují svůj talent. Berou to hrozně vážně. A nás strašně těší je u toho pozorovat a pomáhat jim rozvíjet jejich vlohy. Taky se ale projektem snažíme vydělat nějaké peníze, abychom mohli z Kosova nadobro odjet. Tady se žít nedá.

Lukáš Houdek a Zdenka Kainarová

www.romea.cz

Deportace Romů z Německa do Kosova

V dubnu 2010 podepsaly Německo a Kosovo dohodu o repatriaci 14 000 uprchlíků. Kosovo se zavázalo přijmout zpět ty, kteří během války v 90. letech odcestovali do Německa a kterým se tam stále nepodařilo získat povolení k pobytu. Naprostou většinu uprchlíků, kterých by se mělo vyhoštění či vystěhování ze země týkat, tvoří Romové (10 000 osob).

Dohoda údajně naplňuje všechny mezinárodní standardy pro zacházení s uprchlíky a zohledňuje všechny humanitární aspekty. Přes toto tvrzení označují mezinárodní organizace zabývající se problematikou migrace, uprchlíků a lidských práv (včetně Rady Evropy) situaci za neúnosnou. Vycházejí přitom z osobních výpovědí deportovaných - ať jde o některé případy brutálního zacházení s uprchlíky během vystěhování ze strany německých orgánů, či úroveň života uprchlíků po návratu do Kosova. Země není absolutně připravena na jejich přijetí a následnou integraci, postrádá kapacity finanční i organizační. Většina deportovaných Romů nedosáhne v Kosovu na základní práva, jakými jsou přístup ke vzdělání, zdravotní péče, zaměstnání.

Sedm měsíců po uzavření dohody s Kosovem proto vydala Konference ministrů vnitra spolkových zemí v Německu doporučení omezit repatriace na minimum a odsouhlasila možnost poskytnout rodinám povolení k pobytu z humanitárních důvodů. Je však na rozhodnutí jednotlivých spolkových zemí a jednotlivých místních úřadů, zda této možnosti využijí. Ve skutečnosti se podaří získat povolení k pobytu jen mizivému procentu romských uprchlíků.

Odhaduje se, že třetina Romů, kteří byli vystěhováni z různých zemí zpět do Kosova, se vrátila na základě násilného vystěhování. Přitom mezinárodní organizace doporučují, aby byly podporovány pouze dobrovolné návraty.