Řada nepřemýšlejících křiklounů volá po návratu všech syrských uprchlíků do Sýrie. Je ovšem nutné připomenout, že konflikt v Sýrii neskončil. Situaci lze nanejvýš označit za příměří před dalším konfliktem. Není to bezpečná země.
Důvodů je hned několik. Občanská válka vypukla jako výsledek projevů odporu vůči Asadovské diktatuře. Mnoho pragmatiků poukazuje na klady této diktatury z hlediska údajné náboženské svobody nebo dokonce hovoří naivně o sekulárním státě. Je potřeba si trochu ukázat reálný stav tamní společnosti, který lze čerpat z veřejných zdrojů. Nejde o detaily, ale o celkový ráz problémů, s nimiž se současná Sýrie potýká.
Wikipedie uvádí v roce 2017 přes 18 miliónů obyvatel. Těžko říci, zda je tento údaj včetně stavu syrských uprchlíků v okolních zemích. Odhaduje se, že uprchlíků jsou až tři milióny. Tři čtvrtiny obyvatelstva vyznávají sunitský islám, který se kloní přirozeně spíše k Saudské Arábii, kde má toto náboženské naladění nejsilnější základnu. Zbylá čtvrtina obyvatel je tvořena celou škálou muslimských a křesťanských menšin, dokonce i s menšinou židů.
Ať již člověk o Asadovi smýšlí jakkoli, je nasnadě, že po neukončené občanské válce jsou rozsáhlé skupiny, které utíkají před Asadem. Národní smíření se jen tak nerýsuje. Západ Asada uznává jen se skřípěním zubů. Spojenectví s ním a s Rusy bylo jen pragmaticky dočasné a bylo namířeno hlavně proti zcela iracionální struktuře islámského státu. Ještě dnes se ústřední vláda nezmocnila celého území Sýrie. Dalším problémem je vlivná kurdská menšina. Pokud lze Assadovi něco přičíst objektivně k dobru, je to jeho snaha zachovat územní celistvost Sýrie ve stávajících hranicích. Je ovšem z historie známo, že historicky je Sýrie umělý slepenec vzniklý sobeckým a svévolným kreslením hranic Francie a Británie po druhé světové válce. Vzhledem k sunitské většině obyvatelstva je spojenectví s Ruskem a Íránem velmi problematické. Je otázka, zdali za tohoto uspořádání lze vůbec opustit určité rysy diktátorského režimu, který dává zemi nějakou hmatatelnou stabilitu.
Velmoci nejednají v zájmu Sýrie. Těžko také říci, co je zájmem Sýrie a kdo může zvenčí říkat, co by jím být mělo. Lze tedy bohužel předpokládat, že se za této situace vnitřní opozice bude opírat o exilové struktury a řada uprchlíků se nebude chtít do Sýrie vracet, pokud se nestane nějaký demokratický zázrak. Jsou zkušenosti s podobnou situací po jiných konfliktech. Po odchodu Američanů z Jižního Vietnamu se v okolních zemích podobným způsobem vyskytovali ve velkém a problematickém množství uprchlíci před severovietnamskými komunisty. Přes všechny sliby mezinárodní společenství tyto uprchlíky postupně pustilo z hlavy a jediné čeho bylo dosaženo, byl příslib jakési mlhavé politické amnestie pro navrátilce z okolních zemí. Nesledoval jsem tento problém přesně až do dnešních dnů, ale stále se ještě všichni do Vietnamu nevrátili; nicméně severovietnamský režim také trochu změkl po pádu Sovětského svazu.
O názorové skladbě utečenců ze Sýrie si nemůžeme dělat iluze. Pochopitelně děti zřejmě nemají zcela samostatný názor a politické postoje. Jde tedy také o jejich názorovou budoucnost a ta se může velmi lišit od názoru tradičně diktátorského státu. Nejde mi zde o konečné vysvětlení situace nebo narýsování řešení pro Sýrii, na to mám málo informací a není to ani předmět mého zaměření, takže do toho rozhodně fušovat nebudu. Jde mi jen o to, abychom si uvědomili, že situace uprchlíků se bude ustalovat a vyjasňovat možná desetiletí. Na Blízkém východě a v severovýchodní Africe jsou možná stovky utečeneckých táborů, kde již celé generace prožily své dětství a nástup do dospělosti. Nikdo tuto situaci nevyřeší mávnutím kouzelné hůlky, nevyřeší se ani záchranou správně a bezpečně avšak náhodně vybraných padesáti jedinců. Nicméně s touto pomocí je třeba začít. Pokud chce západ dosáhnout toho, aby tamní zůstali doma, musí se tyto strašlivé provizorní podmínky měnit a změnit. Politika dvou posledních desetiletí j lemována pokusy o regionální spolupráci, která se ovšem rozpadla po tzv. Arabském jaru. Dnes na jakoukoli konferenci čelní představitelé většiny zemí z regionu nepřijedou. Spolupráce, kterou Evropa slibovala, se scvrkla jen na zbrzdění migrace. Je naivní si myslet, že Evropa prosadí tento svůj jediný zájem o tyto země nějakou silou. Dokonce dnes ani penězi, kterých má ze zemí Perského zálivu daleko větší přísun za lepších podmínek, než od Evropanů.
Bez ohledu na to, zdali se nakonec pomůže symbolické padesátce syrských uprchlíků na našem nebo cizím území; bude to dobrá zpráva, že myslíme větu „pomáhat tam u nich“ naprosto vážně. Aby to všechno k něčemu bylo, musíme se naučit s nimi komunikovat. Představa, že tam přijedeme a oni budou umět naše jazyky je směšná. Trocha migrantů by se nám v tomto smyslu hodila, protože z nich by se mohli rekrutovat odborníci na komunikaci v arabském světě. Sám fakt handrkování o této pomoci, jejích podmínkách a jejím teritoriálním uspořádáním je pozitivní v tom, že odkrývá tento problém v jeho reálné podobě. Čím více budeme jejich situaci rozumět, tím lépe a skutečněji můžeme naplnit předsevzetí o pomoci u nich doma. Slepým naplňováním nějakých alibistických fondů nezměníme nic. To je program tak akorát pro politiky. Občanská společnost to jen na politicích nechat nemůže.
