Říkalo se jim rákosníci, žluťáci, specialisti na boj ve vysoké trávě. Vzpomínáte? Mám na mysli lidi, kteří k nám přicházeli od šedesátých let, nejprve jako studenti, potom jako učni, dělníci na výpomoc do továren a nakonec jako občané bez jakéhokoli přídomku, kteří se většinou dali na podnikání. Dnes se jim přízviska nedávají, jsou to prostě Vietnamci.
Moje generace vnímala Vietnamce většinou jako úporné bojovníky, kteří ve válce s nepřítelem užívali leckdy primitivní, ale přitom dost účinné metody boje. Vnímala je jako lidi, kteří – ať již pod tím nebo oním praporem – byli ochotni se bít až do konce a potom se s týmž nasazením věnovat obnově zničené vlasti. Dnešní mladá generace je vnímá jinak: namnoze jako kšeftaře, překupníky, stánkaře, v lepším případě jako obchodníky či podnikatele. Já osobně je vnímám jako přizpůsobivé občany. Přizpůsobovali se podmínkám vždy a všude, ve své vlasti, stejně jako u nás. Doba si žádala své - rychle získat počáteční kapitál, aby se člověk mohl usadit a dále investovat. Proto byli na počátku devadesátých let nejprve stánkaři a obchodníky. Často prodávali podezřele laciné zboží nejistého původu: prádlo, oděvy, levnou elektroniku, různé cetky. Také alkohol, který se s trochou nadsázky doporučoval ke koupi jen slepcům. Přelom přišel, když Vietnamci začali nabízet ovoce a zeleninu. Ta jejich byla vždy aspoň o ždibec levnější než u českého prodejce, o kamenných obchodech nemluvě. Ale pak se i Vietnamci začali objevovat v kamenných obchodech – jako prodavači a majitelé. Nejčastěji si oblíbili právě sortiment ovoce a zeleniny, k němuž přidali minerálky, konzervy, kávu, čaj a cukr… a byl z toho koloniál. Když vezmu v úvahu jen své „zájmové území“, tedy místa spojená s prací, nákupy, využíváním služeb a vyřizováním nejčastějších pochůzek (pro věci znalé Pražany jsou to čtvrti Pankrác, Nusle, Michle, Vršovice a Strašnice), pak možná tři čtvrtiny „večerek“ v této oblasti patří dnes právě Vietnamcům. Sortiment je v nich poměrně široký, zboží čerstvé a ceny mírné. Bonusem je otevírací doba většinou od sedmé ráno do deváté či desáté večer, a to po sedm dnů v týdnu. Kdy ti lidé odpočívají, nevím.
V souvislosti s obchody – a třeba i restauracemi – lze mluvit o ekonomické přizpůsobivosti. Vietnamci prokazují v praxi ale i sociální přizpůsobivost. Například jejich znalost češtiny se zlepšuje mílovými kroky a s takovým tím prodavačem z tržnice, který při kontrole opakuje do zblbnutí „Nic nerozumět, neumí česky“, se setkáváme stále řidčeji. Vietnamci tu také žijí již v generacích, ve druhé, někdy i ve třetí. Jejich děti navštěvující školy – od mateřských až po střední – mluví česky dokonale a v učení, ani v zálibách si v ničem nezadají se svými českými kamarády. Dokonce jsou ve škole prý často lepší. Za tím asi bude ta zděděná úpornost, ale hlavně učenlivost a píle. Vietnamci utvářejí pospolitosti – na jednom z pražských předměstí dokonce vzniklo vietnamské městečko – a zároveň se začleňují do většinové společnosti. A –kupodivu – čím více vzrůstá jejich sebevědomí, tím méně časté jsou zprávy o kriminalitě uvnitř jejich komunity.
Já vím, je ještě stále dost míst, kde vietnamští obchodníci dělají neplechu, ale i to chápu jako prozatímní stav. Možná, že se vietnamské tržnice v pohraničí zhroutí s naším vstupem do shengenského prostoru, anebo zajdou na úbytě v důsledku stále častějších a přísnějších kontrol. Ale především stále více tamějších obchodníků si bude uvědomovat příklad svých někdejších kolegů a současně možnost jít v jejich stopách. Možnost postarat se o sebe sám a neprotloukat se světem jen s nataženou rukou a vymlouvat se přitom na barvu pleti…
