Novodobé dějiny České republiky jsou velmi krátké. Přesto měly vždy nějaké směřování, nějaký cíl. A právě vizi budoucnosti v poslední době tak nějak postrádám. Vize je směr, jakým se ubírat. Stanovují si ji firmy, ale často i lidé sami. Představ vizí České republiky jsou určitě desítky, možná co hlava, co jiná vize. Ale je to dobře, když je tolik důležitá věc, jako je společný směr našeho státu, je tak roztříštěna?
Po roce 1989 jsme začali odstraňovat socialistické fungování podniků, institucí a pustili jsme se do budování kapitalismu a demokracie. Během normalizace byla vizí velké části společnosti právě demokracie a svobodný trh. Měli jsme za čím jít, tato idea byla motivací a hnacím motorem českých intelektuálů, studentů a především podnikavých lidí, kteří začali aktivně něco vytvářet, zapojovat se, přidávat se, organizovat. Ze zahraničně-politického pohledu se Česká republika stala v roce 1999 členem NATO, zahájila přístupová jednání o vstupu do Evropské unie, kam jsme také v roce 2004 vstoupili. Kam chceme teď? Budeme usilovat o zavedení eura? Budeme se snažit o prohloubení svobody? Chceme tvořit kulturní společnost?
Současné směřování jakoby ustrnulo stejně jako společnost „ochromena“ pokrizovým stavem, který je vlastně stavem normálním, leč naivně pokládaným za dočasný. Pohledem společnosti na politický stav je možné konstatovat všeobecně pojímaný názor – země je prolezlá korupcí, politici se o veřejnost zajímají jen před volbami. A hlavně, ani politické strany nepřinášejí vizi o budoucnosti. Jejich krátkodobé ba jepičí představy jsou vypuštěny, pak zapomenuty jimi samými.
Snad jsme vkládali touhu po nové vizi do prezidentské volby. Jaké bude pokračování? Společnost potřebuje dialog napříč celým spektrem, jasné definování toho, co je správné a toho, co je špatné. Koneckonců, můžeme začít u sebe – stanovit si svoji osobní vizi.
