Nemohu se zbavit pocitu, že se u nás provádí změny tam, kde jsou nejméně třeba a naopak do problémových oblastí se „nikdo pouštět nechce.“ Například otázka školství. Na konci září nastoupily na vysoké školy tisíce nových studentů, nikdo se ale nezajímá o to, že po dostudování budou horko těžko shánět nějaké uplatnění.
Kateřina Bartoníčková
S rostoucí „poptávkou“ po vysokoškolském studiu roste nabídka studijních oborů. Bohužel na úkor kvality. Často se stává, že studenti ani pořádně nevědí, co vlastně studují a hlavně, k čemu jim to bude. Na školách je drží vidina titulu. V současné době si totiž všichni myslí, že vysokoškolský titul je dostane někam „dál.“ Když to bude takto pokračovat, jsem docela zvědav, kdo mi postaví dům, opraví rozbitý spotřebič nebo vyrobí třeba židli. Zájem o učňovské obory rapidně klesá, a zatímco se pro nezájem řemeslné obory uzavírají, vysoké školy vesele každoročně chrlí tisíce absolventů, kteří mají nedostatečné vzdělání v oboru. Zato sebedůvěra jim skutečně nechybí! Jejich požadavky na zaměstnavatele jsou přehnané, chybí jim loajalita a soudnost.
Otázkou je, jak je možné, že se na vysokou školu dostávají i ti, kteří nemají pro vysokoškolské studium předpoklady. Domnívám se, že je nasnadě začít s touto situací něco dělat. Najít šikovného řemeslníka nebo IT technika či dobrého grafika začíná být problém. A co teprve za pár let? Nebude časem, vzhledem k nedostatku lidí v těchto oborech, jejich práce předražená? Začít si včas uvědomovat důsledky je důležité, budou se totiž týkat nás všech.
