Habsburkové X. - Panovník nevýrazné osobnosti

  V době, kdy umíral jeho otec španělský král Filip II., země nutně potřebovala, aby se následníkem stal někdo schopný a hlavně připravený. Bohužel pro španělské Habsburky nebyl Filip III. ani jedno z toho.

  V mládí Filip žádal otce, aby ho jmenoval hlavním velitelem sil, které měly osvobodit přístav Cádiz obsazený Brity. Filip II. po dvou fiaskách proti Britům nehodlal dopustit další a bojechtivého syna usměrnil, jelikož se bál další porážky.

  Roku 1598 tedy Filip III. na trůn nastoupil bez zkušeností a nepřipravený, což se v pozdějších letech výrazně projevilo na postavení španělské habsburské monarchie v rámci Evropy, jelikož říše v té době patřila do kategorie méně významných zemí. Jakožto panovník byl Filip člověk bez vlastního názoru, schopnosti se narychlo rozhodnout ve chvílích, kdy to říše potřebovala a celkově se stal jen loutkou sedící na honosném španělském trůně, která byla plně v moci svých ministrů. Listiny, které od nich dostával, Filip nepodepisoval svým jménem, ale s oblibou používal větu: „Yo – el Rey, Já král.“

  Nejvýznamnějším a nejmocnějším mužem na dvoře Filipa III. byl vévoda z Lermy. Francisco Goméz byl svou povahou a konáním typický první ministr, který v rukou třímal prakticky absolutní moc v zemi. Nijak se nelišil od těch, kteří měli obdobné postavení v ostatních zemích. Skoro vůbec neodlišoval soukromou pokladnu od té státní, čímž ještě výrazněji prohloubil finanční a hospodářský úpadek země. Nekonečná válka s Nizozemím stála nemalé peníze, příliv drahých kovů z Ameriky se ztenčil na polovinu. Přičteme-li k tomu financování nákladného dvorského života, nepoctivost ministrů v čele s Gomézem a řádění anglických, nizozemských a francouzských lodí, spělo Španělsko neodvratně ke státnímu bankrotu a dalšímu snížení prestiže a moci země.

  Filip a jeho dvůr, který patřil mezi ty nejnákladnější v Evropě, tehdy udával módní trendy. Španělská móda byla všudypřítomná a velice oblíbená. Toto hýření a úpadek mravů velmi popuzovaly církev, která reagovala nátlakem na Filipa, aby se rozhodl situaci řešit. Ten následně vydává řadu opatření. Ta měla přispět ke zlepšení situace, ale změny takového typu, že kurtizány a prostitutky nesměly mít během jízdy v kočáru spuštěné záclony a osamělé ženy nesměly vyjít samotné na ulici, se neosvědčily.

  Už zmínění ministři se rozhodli tíživou finanční situaci vyřešit vyhnáním původních maurských obyvatel – Morisků, kterým měly být zabaveny peníze a majetek. Přesvědčili krále, že Moriskové napomáhají severoafrickým pirátům a jsou utajení kacíři. Proto jim Filip III. dal svolení s provedením této akce. Tak se stalo, že zemi opustilo půl miliónů zkušených řemeslníků a zemědělců. Státní pokladna se rychle naplnila, ale postupně se začala opět vyprazdňovat. Velký úbytek obyvatel zapříčinil nedostatek levné pracovní síly a úbytek populace, která by mohla být zatížena daněmi.

  Možná právě kvůli vojenským fiaskům otce Filipa II. se jeho syn nesnažil o zisk nových území a moci silou, nýbrž volil spíše taktiku mírové politiky. Se svou manželkou Markétou Habsburskou měl mnoho potomků, které chtěl dostat na nejvýznamnější evropské dvory. Ale ve sňatkové politice neměl příliš štěstí. Chtěl provdat svou dceru za anglického korunního prince, k čemuž ale nikdy nedošlo. O něco více štěstí měl ve Francii, jelikož jeho dcera Anna pojala za manžela Ludvíka XIII. Očekával, že jeho dcera si získá určitý vliv na francouzském dvoře, ale zde vládl pevnou rukou první ministr – kardinál Richelieu.

  Kvůli stále pokračující válce s Nizozemím si Filip opatřil nového spojence, Janovana Ambrosia Spinolu, proti němuž stál zdatný protivník Mořič Oranžský. Prohlubující se finanční krize a malé úspěchy vedly k tomu, že byl roku 1609 uzavřen mír, který měl trvat patnáct let.

  Mezitím se ale na madridském dvoře začala formovat tzv. válečná strana, která zastávala názor, že úpadek monarchie by měl být vyléčen novou vítěznou válkou, jelikož vítězství monarchii přináší prestiž a velký finanční příliv. Španělsku hrozilo, že jeho obchod s Amerikou může být ukončen, kvůli řádění pirátů, ale taktéž z důvodu vzniku anglických a nizozemských obchodních společností. V Americe v té době probíhala menší povstání indiánských kmenů. Největší problémy měli španělští vojáci v Chile, kde probíhala velká vzpoura kmene Araukánů. Filip reagoval tím, že poslal do Nového světa své vědce, kteří posléze zjistili, že potomci Inků a Aztéku nikdy nebyli legitimními vládci, ale jen pouhými uzurpátory. Šlo o snahu posvěcení výbojů vědecky, což ale na indiánské obyvatele nezapůsobilo a bouřili se nadále. Filip se osobně velmi vyžíval v koloniální politice. Jednou mu bylo doporučeno, aby se vzdal Filipín a soustředil se pouze a jen na Jižní Ameriku, což ale striktně odmítl. Roku 1613 žádal kapitán Quirós o to, aby mohl prozkoumat Austrálii, ale úřady mu k tomu nedaly svolení. Samotný Filip ale návrh vehementně podporoval.

  Ke konci Filipova života se často řešilo, zda po ukončení příměří má Španělsko opět zahájit válečný konflikt nebo bude pokračovat v mírové politice. Nakonec bylo rozhodnuto, že vojenské síly opět zakročí v Nizozemí, ale tyto plány zhatilo české stavovské povstání, které otřáslo jak Vídní, tak Madridem. I přes tvrzení ministrů, že na válku a pomoc Vídni nejsou peníze, se Filip rozhodl pro sestavení žoldnéřského vojska a peníze se hledaly všude, kde se to jen dalo. Armáda, která vznikla, měla původně zkrotit Nizozemí, ale nakonec českému národu osud nepřál, a tato armáda pomohla svým vídeňským kolegům zkrotit bouřící se Čechy a stabilizovat situaci v monarchii rakouských Habsburků. A právě v roce, kdy končí uzavřené příměří s Nizozemím, umírá Filip III. ve věku 42 let v Madridu a svému synovi Filipu IV. předává vládu na počátku dlouhé války, která byla ukončena až v roce 1648 vestfálským mírem.