Habsburkové VII. - Syn mocného otce

  Jeho otec se mohl chlubit těmito tituly – císař Svaté říše římské, král španělský, vévoda burgundský, atd., přičemž tento seznam nezná konce. Není proto divu, že jeho syn Filip toužil po tom, aby se svému otci vyrovnal nebo ho, díky milosti Boží, překonal. Po abdikaci svého otce císaře Karla V. roku 1556 se stává španělským králem. Na trůn nastupuje v době, která se pro tehdy devětadvacetiletého rodilého Španěla zdála více než přívětivá.  

  Ze všech jeho sourozenců se vyššího věku dožily pouze dvě sestry a to Marie provdaná za rakouského Habsburka Maxmiliána a Juana choť portugalského krále Juana III.. Otec Karel měl taktéž nemanželskou dceru Markétu, která dvakrát po nějakou dobu zastávala úřad nizozemské místodržící. Během cest po Německu zplodil s Barborou Blombergovou také Juana D'Austria, jenž se v pozdějších letech stal vynikajícím vojevůdcem.

  Velkou ranou pro jeho pýchu byl prohraný boj o císařskou korunu. Jakožto syn předchozího císaře byl toho názoru, že má trůnu nejblíže. Tento boj ale prohrál se svým strýcem Ferdinandem I.. Pomineme-li ale tuto prohru, tak i přesto si Filip nemohl stěžovat na nepřízeň osudu. Jeho království bylo hojně „krmeno“ stříbrem z Nového světa, které mu dovolovalo se výrazně zapojit do evropské politiky.

  Po boku Filipa stanuly čtyři manželky. První z nich, portugalská princezna Marie, mu po smrti krále Sebastiána zajistila dědický nárok na jeho království, včetně zámořských držav. Tak se stalo, že bylo toto království roku 1580 přičleněno k říši španělských Habsburků. Záhy však Filip ovdověl a jeho manželkou se stala Marie, první dcera anglického krále Jindřicha VIII.. Ta po smrti otce začala v zemi praktikovat tvrdou protireformaci, která byla zastavena až její smrtí. Filip II. se nehodlal Anglie vzdát a získat ji chtěl prostřednictvím plánovaného manželství se soupeřkou královny Alžběty, Marií Stuartovnou. Vše ale zhatila její nečekaná a šokující poprava.

  Další, v pořadí už třetí, manželku nalezl ve Francii, která byla tehdy zmítána náboženskými válkami. Oženil se s dcerou Jindřicha II. - Alžbětou z Valois.

  Po smrti Alžběty se Filip oženil se svou vlastní neteří Annou, tedy dcerou císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské.

  Nemnoho Filipových potomků se dožilo dospělého věku. Dodnes je historickým tajemstvím smrt následníka trůnu Dona Carlose. Šeptalo se, že intrikoval proti vlastnímu otci, zavraždil nevinného člověk a byl duševně chorý. Ostatně v kontextu rodové politiky není důležité, co bylo příčinou jeho smrti roku 1568. Pro Filipa samotného bylo osobním vysvobozením, když se jeho následník Filip III. narodil z jeho posledního sňatku s Annou.

  Má-li se charakterizovat Filipova povaha, dá se prostě říci, že byl náboženským fanatikem. V dobách jeho vlády, byli často upalováni a vražděni kacíři. Inkvizice zažívala svůj „zlatý věk“. Odměňováni byli udavači, oběti přišly o majetek a čekaly je kruté tresty.

  Oproti otci Karlovi, jenž procestoval skoro celý svůj život, Filip vycestoval ze Španěl naposledy v roce 1559. Zbytek života strávil v kanceláři madridského paláce nebo od roku 1584 v nově zbudovaném El Escorialu.

  Roku 1571 byl Turky dobyt ostrov Kypr a křesťanský svět se začal hrozit toho, že Středozemní moře se stane mořem tureckým. Iniciátorem výpravy proti Turkům se stal papež Pius V.. Vznikla koalice Benátek a tzv. Filipova „Spojeného loďstva“. Hlavním velitelem se stal jeho nevlastní bratr Juan D'Austria. 7. října 1571 se nepřátelská loďstva setkala u Lepanta a Juan dokázal Turky drtivě porazit. K Filipově nelibosti se stal jeho nevlastní bratr slavným po celém světě a byl brán za Spasitele křesťanského světa před agresí islámu.

  Kvůli popravě Marie Stuartovny se Filip rozhodl zakročit silou. Vojenská výprava, která byla zorganizována v roce 1588 s cílem dobýt Anglii, skončila obrovským fiaskem. Silná bouře a vichřice potopila skoro celou španělskou flotilu a Angličané po této události ještě dlouhou dobu děkovali Boží přízni. Už předtím angličtí korzáři napadali španělské lodě a kradli drahé kovy a zboží adresované na Pyrenejský poloostrov. Samotná královna Alžběta tyto piráty vyznamenávala a katastrofa španělské flotily se stala vítanou možností, jak ovládnout větší množství moří.

  Po této katastrofě se Angličané dali do protiofenzivy a obsadili přístav Cádiz. Zlato a další drahé kovy naloupené v Jižní Americe se dostaly do anglických rukou. Filip II. se rozhodl roku 1596 k odvetě na moři, ale loďstvo bylo taktéž potopeno po silné bouři už v Biskajském zálivu.

  Filip opět přišel o loďstvo, což bylo o to těžší, že se musel už v minulosti vyrovnat se stejnou ztrátou a překousnout také politický nezdar. Vysoké daňové zatížení zapříčinilo otevřené povstání proti místodržícím v Nizozemí roku 1566. Filip se situaci rozhodl vyřešit tím, že do Nizozemí poslal despotu a fanatika, vévodu z Alby. Ten však neuspěl a byl nahrazen slavným Juanem D'Austria. Vítěz od Lepanta nedopadl lépe a ani jeho nástupci Alessandru Farrnesovi se nepodařily zázraky. Roku 1579 vyhlásilo severní Nizozemí tzv. Spojené provincie.

  Pokud se ptáte, kde se poděly obrovské finance naloupené v Americe, nelze jako důvod uvést pouze anglické pirátství. Tyto peníze nebyly využity na hospodářství, ale utopily se ve vlně staveb nových paláců a financování hýřivého dvorského života. Filip II. předal svému synovi po své smrti v roce 1598 zemi v nezáviděníhodné situaci – válka s Anglií, nábožensky roztříštěná Francie, povstání v Nizozemí, opětovné turecké nebezpečí a naprosto prázdná státní pokladna.