Habsburkové VI. - Ve stínu staršího bratra

 Když se ve městě Alcalá de Henares roku 1503 narodil Karlův bratr Ferdinand, nikdo nevěděl, jakým územím by v budoucnu mohl vládnout a jakou dějinnou úlohu by sehrál v habsburském rodě. Tak jak to v té době bylo běžné, ten který se narodil dříve, měl přednost. Záhy mu umírá otec, jeho matka byla nositelkou přídomku Šílená. Jediný, kdo mu z rodinného okruhu věnoval nějakou péči, byl jeho děd Ferdinand Aragonský. 

 Ferdinand se se svým bratrem poprvé setkal roku 1517 ve vesnici Mojados. Oba bratři příliš nejásali, že se setkávají. Není se ale čemu divit. I když byli příbuzensky spjati, ve skutečnosti se jednalo o osoby, které si byly zcela cizí. Jejich děd císař Maxmilián I. si přál, aby byla země rozdělena na dvě části, jelikož toto obrovské soustátí by se dalo těžko spravovat jediným vladařem. Karel tomuto přání vyhověl a smlouvou v Bruselu pověřil Ferdinanda správou habsburských alpských držav. Tím se stal Ferdinand arcivévodou, ale Karla nadále uznával jako nadřazeného. Ačkoliv mezi bratry příliš velké problémy nebyly, jediné v čem se ostře střetávali, byl názor na využití pomoci ze Svaté říše římské. Karel bral říši jako druhou frontu proti Francii vedenou králem Františkem I. Oproti tomu pro Ferdinanda měla později úlohu jako zisk financí a žoldnéřů v boji proti Turkům.

 Zářným příkladem pomoci mezi bratry bylo Karlovo vítězství u Pavie roku 1525. Většinu vojáků, kterými Karel disponoval, tvořili žoldnéři posláni Ferdinandem. Ferdinand zase potřeboval nutně Karlovy peníze, jelikož musel udržovat stálé vojsko proti hrozícímu vpádu Turků a platit dluhy po dědovi Maxmiliánovi. Počátek Ferdinandovy vlády jakožto rakouského arcivévody nebyl bez obtíží. Musel potlačit stavovské povstání a v tzv. vídeňském soudu nechal jeho vůdce popravit. Samotné město přišlo a řadu privilegií a práv. Stejně jako měl Karel v počátku vlády problémy díky svému nizozemskému původu, u Ferdinanda tomu nebylo jinak. Domácí stavy dráždil počet Španělů na jejich dvoře, nejvíce však jejich pyšné vystupování a španělský přepych. Časem ale významná místa zastávali členové domácí šlechty a problémy se přestaly objevovat. Ferdinand začal být chápán jako německý panovník a ne cizinec.

 Obrovským problémem bylo roku 1521 dobytí Bělehradu, který léta chránil turecký postup do Uher. Ferdinand se snažil co nejvíce pomoct svému švagrovi Ludvíku Jagellonskému zorganizovat armádu proti Turkům. Armáda nakonec vznikla, ale nebyla tolik početná, aby mohla Turky porazit. Vojsko bylo 26. srpna poraženo u Moháče a král Ludvík v této bitvě zahynul.

 Jelikož měl Ferdinand za manželku Ludvíkovu sestru Annu Jagellonskou, ihned proto ohlásil nárok na jagellonské dědictví.  Nebyl ale jediným panovníkem, který ohlásil nárok na Ludvíkova území. Polský král Zikmund I. Starý se ale záhy stáhl z boje. Před volbou "kandidovali" pouze dva muži - Ferdinand a bavorský kníže. Ferdinand si nepřál svobodnou volbu českých stavů, jelikož se domníval, že jeho dědičné nároky jsou prioritním. Nakonec se podvolil a čeští "volitelé" se sešli 23. října 1526 v katedrále sv. Víta, kde byl následujícího dnes jednohlasně zvolen českým králem Ferdinand I. Habsburský. Je trochu podivné, že české stavy, známé svým bojem za svobody a práva si zvolily panovníka, který byl už tehdy znám svým absolutistickým režimem vlády - budiž důkazem krvavé potlačení povstání z roku 1521 v Rakousech. Existuje i varianta, že české stavy předpokládaly, že má-li Ferdinand za bratra španělského krále a římského císaře, mohli by si finančně polepšit, jelikož to vypadalo tak, že množství zlata a stříbra dovážené z Ameriky je nevyčerpatelné.

 Stavy byly přesvědčeny o tom, že si své postavení udrží tzv. volebními kapitulacemi, což je soubor požadavků, kterými by se měl král řídit. Ferdinandovi se tyto požadavky velice nelíbily, byl ale nucen po dlouhých jednáních většinu alespoň formálně přijmout.  Poté už mohl být 24. února 1527 Ferdinand slavnostně korunován českým králem.

 Po úspěšném zisku české koruny Ferdinand obrátil svou pozornost na Uhry. Tu svatoštěpánskou musel ale vybojovat na svém protikandidátovi Janu Zápolském. Zisk uherské koruny znamenal pro Ferdinanda jistou válku s Turky. Česko-rakousko-uherské soustátí, už mohlo dle něho účinněji vzdorovat tureckému nebezpečí. Netrvalo to dlouho a boje započaly. Už roku 1529 stáli Turci před Vídní, hrozilo dobytí města, ale tvrdý odpor, špatné počasí a špatné zásobování donutilo Turky ustoupit. V následujících letech vyplenili Turci Štýrsko, Korutany a Chorvatsko a roku 1541 dobyli Budín.  Tím bylo uherské království rozděleno na tři části: západní část a Slovensko si Ferdinand udržel, střed Uher patřil Turkům a východní území spravoval jako sultánův vazal Jan Zápolský.

 Ferdinandovi se nelíbila velká moc šlechty, a proto začal podnikat kroky k centralizaci své říše pod jeho rozhodující vládou. Nechal zřídit dvorskou komoru, která byla jakýmsi finančním úřadem říše. Dále nechal zřídit dvorskou radu, tajnou radu a vojenskou radu. Formálně to byly instituce, které měly Ferdinandovi radit v jeho vládě. Ve skutečnosti to byly orgány, které vznikly jako protipól stavovské moci. Později svou moc tímto způsobem opravdu posílil. Stavové se proto rozhodli proti králi povstat, jelikož právě v letech 1547-1548 probíhala v říši šmalkaldská válka, a usoudili, že pro Ferdinanda bude těžké je porazit. Vojska saského kurfiřta Jana Fridricha vpadla do Dolní Lužice a hrozilo, že dojde ke spojení jeho armády s armádou stavovských povstalců.

 Právě v této době zažil Ferdinand nejtěžší chvíli ve svém životě. Jeho manželka Anna zemřela při svém patnáctém porodu. Ačkoliv se jednalo o politický sňatek, manželé se přesto velice milovali. Sužován depresemi se dával Ferdinand opět dohromady. Po vítězné bitvě u Mühlbergu roku 1547 se jádro povstání zhroutilo. Ferdinand povstalcům slíbil amnestii. Po kapitulaci Prahy přišly na řadu popravy a konfiskace majetku. Zastrašený zemský sněm schválil vše, co od něj Ferdinand požadoval. Tvrdě byla postižena města, která přišla o řadu výhod a privilegií. Šlechtici na tom celkově byli dobře, jejich trest byl mírnějšího rázu.

 Potom, co ho Karel pověřil jednáním o míru po vítězném tažení proti protestantům, uzavřel roku 1555 augsburský mír. Tím se Habsburkové de facto vzdali naděje na úspěšný rekatolizační proces. Požadoval svolání církevního koncilu, který se poté skutečně konal v letech 1545-1563. Výsledkem nebylo vyřešení náboženských problémů, ale preláti se usmysleli, že je třeba zaujmout tvrdý postoj proti protestantům. Tím začíná éra protireformace a Ferdinand proto zve do Prahy, Vídně a Innsbrucku jezuity.

 I když větší zájem mají historici o Ferdinandova bratra Karla, je nutné uznat, že právě král český a uherský byl tím, kdo byl nakonec úspěšnější. Roku 1558 dosáhl císařské korunovace a dokázal poměry v říši stabilizovat. Dokázal zajistit vládu pro svého nástupce Maxmiliána II. a poté už mohl v klidu dožít a užívat si vládu jak na dvou evropských trůnech, tak i na tom císařském. Ferdinand I. Habsburský umírá ve Vídni 25. července 1564.