"Římskoněmecký král, zvolený římský císař, vždy Vznešený, král Španělska, Sicílie, Jeruzaléma, Baleár, kanárských a indických ostrovů, jakož i pevniny za oceánem, arcivévoda rakouský, vévoda burgundský, brabantský, štýrský, korutanský, lucemburský, limburský, aténský a neopatrijský, hrabě Z Habsburku, Flander, Tyrol, falckrabí burgundský, hannegavský, pfirtský, rousillonský, landkrabí v Alsasku, kníže ve Švábsku, pán v Asii a Africe". Víte, který panovník z rodu habsburského se mohl od roku 1520 honosit tímto titulem po svém zvolení císařem? Nešlo o nikoho jiného, než vnuka císaře Maxmiliána I. Karla, syna španělského krále Filipa I. Sličného a jeho manželky Jany I. Kastilské, řečené Šílená.
Když v roce 1506 umíral Karlův otec Filip, bylo mu pouhých 6 let. Vyrůstal v Nizozemí společně se sestrami. O jeho výchovu se starala jeho teta Markéta Habsburská. Jeho učitelem byl věhlasný Adrian z Utrechtu. Roku 1515 nastoupil na španělský trůn, ve stejné době, kdy na francouzský usedl jeho pozdější protivník František I.. Nizozemí opustil roku 1517 a téhož roku se také poprvé setkal se svou matkou Janou. Je nutné připomenout, že na Pyrenejském poloostrově vzniká jakási unie, která se dá přirovnat ke "španělskému království" až roku 1469 po sňatku Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. A jelikož královna Isabela vyslala na objevitelskou cestu Kolumba, právem jí toto území náleželo, díky čemuž je později zdědil mladý nástupce král Karel (jako španělský král Karel I.). Stejná situace nastala i s državami Ferdinanda Aragonského. Ten vedl své výboje do středomoří, respektive ovládl Baleáry, Neapolsko a Sicílii, které byly také připojeny ke Karlově obrovské říši.
V Americe Karel podporoval reconquistu. Snažil se o to, aby bylo domorodé obyvatelstvo obraceno na katolickou víru a také aby Casa de Contratation přísně dohlížela nad dováženým množstvím zlata a jiných dravých kovů. Předtím se papež Alexander VI. postaral o to, aby Nový svět byl demarkační čarou rozdělen na mocenskou sféru portugalskou a španělskou. Proto se 7. června 1494 podepisuje Tordesillaská smlouva. Velkým ziskem pro Karlovu pokladnici byla výprava HernánaCortése započata rokem 1518. Cortés dobyl říši Aztéků a ukradeno bylo obrovské množství zlata. O několik let později, přesněji roku 1532 zahájil Francisco Pizzaro tažení proti Inkům, kteří sužováni vnitřními problémy byli rozprášeni. Obrovský přísun zlata způsobil jeho znehodnocení. Sláva Kutné Hory a Jáchymova byla tatam.
V evropské politice zaujal Karel tvrdě protireformační kurz. Měl mnoho nepřátel a usoudil, že obrovskou říši nemůže zvládnout sám. Proto se v Bruselu smlouvou se svým mladším bratrem Ferdinandem dohodl, že mu svěřuje správu alpských zemí. Ve Španělsku se stavům nelíbilo, že se Karel radí se svými nizozemskými rádci. V žaludku jim nejvíce ležel Adrian z Utrechtu. Proto roku 1520 šlechta povstala. Nejednotní vzbouřenci byli o rok později poraženi u Villalaru. Prvním cizím vladařem, který se rozhodl vyhlásit válku císaři, byl francouzský král František. Po sériích bojů byli Francouzi zatlačeni zpět a usadili se v Pavii. Tam byli ale roku 1525 před hradbami poraženi a francouzský král byl zajat. František byl nucen se zřeknout nároků na Milán a Burgundsko.
Když byl Karel přesvědčen, že jeho nepřátelé jsou v defenzívě, objevil se nový nepřítel - papež. Klementovi VII. vadilo usazování Španělů v Itálii. Toužil totiž po sjednocení Itálie pod vlivem papežského stolce. Proto zbavil Františka I. povinnosti ctít mír uzavřený s Karlem. František se poté spojil s anglickým králem Jindřichem VIII. a městskými státy v Itálii. Válka opět začala, ale mírová jednání raději započala po hrůze, která se stala v období od května do září roku 1527. Karlova vojska v tomto období plenila město Řím, za což by se nemusely stydět ani barbarské kmeny jako Vandalové a Gótové. Tyto hrůzy konané v hlavním městě papeže jsou také známy pod italským pojmenováním Sacco di Roma. Mír byl uzavřen roku 1529. František byl izolován a poražený papež se raději začal sbližovat s Karlem (už jako císařem Karlem V.), protože v něm viděl jedinou naději v oboji proti kacířům v Německu.
Když už Karel začal realizovat své plány v boji proti reformaci v Německu, do zad mu opět vpadl František I. Tehdy do války zasáhli i Turci, s nimiž František jako vzorný katolík uzavřel spojenectví. Turci napadli jižní Itálii. Rozvášněné panovníky uchlácholil papež a donutil je uzavřít mír. Byli povinni uzavřít desetileté příměří.
To bylo porušeno už za 4 roky, kdy František zahájil další válku s Karlem. Tentokrát mu hrozil obrovský debakl. Karel pronikl přes Champagne skoro až k Paříži. Jen zhoršující se situace v Německu donutila Karla jednat na poli diplomatickém. Roku 1544 byl uzavřen crépský mír, čímž byly ukončeny tyto boje mezi Františkem a Karlem.
Roku 1517 vyvěsil Luther svých 95 tezí na dveře kostela ve Wittenbergu. Po tomto činu ho Karel předvolal na říšský sněm do Wormsu, kde měl Luther obhájit své učení. To se mu samozřejměnepodařilo, a proto na něj byla uvalena říšská klatba. Tu Luther v klidu a pohodě přežíval na hradě Wartburg pod ochranou saského kurfiřta.
Protestantští stavové utvořili roku 1531 tzv. šmalkaldský spolek. Karel jako protiakci začal roku 1546 shromaždovat ve Španělsku a Nizozemí armádu, která měla rázně zakročit proti protestantům. Situaci Karlovi zpříjemnila i smrt jeho odvěkého rivala francouzského krále Františka I. S pomocí svého bratra Ferdinanda, tehdy už českým a uherským králem, poráží 24. dubna 1547protestanty u Mühlbergu. Protestanti a dokonce i Karlovi bývalí spojenci se zalekli a začali si uvědomovat, že to Karel se svojí habsburskou hegemonií myslí vážně. Mořic Saský, bývalý spojenec Karla se přidal na stranu stavů. K nim se přidal i nový francouzský král Jindřich II. V dubnu 1552 Karel utíká z Německa. Jeho sny o potlačení moci říšských knížat a obnovení jednoty církve byly v nedohlednu.
Karel pověřil bratra Ferdinanda jednáním se stavy. Výsledkem byl mír uzavřený v Augsburgu roku 1555, který proklamoval zásadu - čí vláda, toho náboženství. Tento mír přinesl zděšení v Římě. Karel, který už tehdy trpěl pakostnicí, se rozhodl, že své území rozdělí mezi syna Filipa a bratra Ferdinanda. Rozhodl se také odejít do ústraní. Nutno dodat, že tento čin byl v té době velice neobvyklý. Dožil ve vile nedaleko kláštera San Jeronimo da Yuste, kde 21. září 1558 umírá.
