Ústavní soud: Jak si přivlastnit dítě IV

Ústavní soud, zdá se, začal znovu fungovat ve starých kolejích. Po několika nadějných a několika rozporuplných rozsudcích se znovu snaží fixovat stav, kdy jsou děti odtrženy od tátů. A postupně jim odcizovány až odcizeny.

Dítě si zvykne

Vyšla teď dokonce dvě taková usnesení, přijatá krátce po sobě (III.ÚS 2723/10 a I.ÚS 3032/09). Protože jsem osobně zainteresován v prvním z nich a znám tedy jeho detaily, mohu k němu napsat víc. Tady ještě proces odcizení nebyl dokonán, ale... No posuďte sami:

Matka, která odešla od rodiny, nechala malého syna v péči otce. Dohodou. Táta o syna pečoval a ten rozhodně nestrádal. Později si ale matka „vzpomněla“, že takovou dohodu vlastně nechtěla. Požádala soud, aby předběžným opatřením okamžitě svěřil syna do její péče. Soudkyně jí bez zaváhání vyhověla.

Přestože matka měla vlastní byt i práci v Praze, účelově se přestěhovala až do malého pohraničního městečka k babičce. Tam nyní tedy musí většinu času pobývat i syn. Domů za tátou se vrací jenom na návštěvy.

Soudní řízení trvá už dva roky. Táta opakovaně navrhoval, aby do jeho vyřešení trávil syn u každého z rodičů stejný čas. Mohl si tak zachovat stejnou vazbu k oběma. Místo toho hrozí, že soud nakonec přiřkne dítě tomu, kdo přetrhal vazby. Protože „dítě si tak zvyklo“.

Soudy, včetně Ústavního, bohužel nedokázaly překročit svůj stín. Ústavní soud měl přitom jedinečnou možnost postavit se škodlivé praxi, kdy dítě pouhým předběžným opatřením, okamžitě a bez důkazů, přijde o tátovu výchovu. Pak běží soudní řízení, jehož délku nemůže nikdo sám úplně ovlivnit. Nakonec soud řekne, že si dítě už zvyklo. Šanci to změnit Ústavní soud promarnil.

Českou republiku asi bude muset ještě vícekrát odsoudit soud ve Štrasburku, než se něco začne měnit. Stejně, jako se nedokázal sám zreformovat socialismus, nedokáže to ani naše prohnilé opatrovnické soudnictví.

Čerstvá zkušenost

Soudkyně, která tuto kauzu způsobila, přitom zrovna včera „odsuzovala“ dalšího tatínka. Jinak se to ani nazvat nedá. Evidentně si lebedila v rozhodování, jestli se má dcera od táty vracet v šest nebo v půl osmé. Ó, jak pečlivě posuzuje zájem dítěte!

Jeho hlavní zájem, totiž aby mu zůstala péče obou rodičů, ale dostává silně na frak. Nebo spíš byl zmlácen do bezvědomí, až vypustil duši. Dcera dnes tráví nesrovnatelně víc času s matkou a dokonce i s matčiným přítelem, než s vlastním otcem. A soudkyně spekuluje o tom, jestli se nebude s tátou nudit, kdyby s ním byla - nedej bože - dokonce dvakrát za měsíc o víkendu...

Je třeba podotknout, že stejný způsob uvažování předvedla i zástupkyně dalšího kolečka v soukolí  – sociální pracovnice z příslušného OSPOD.

Skutečně je něco shnilého ve státě českém. Tátové, kteří se chtějí opravdu starat o své děti, mají být dáváni příkladem, ne perzekuováni. Jenže Ústavní soud teď potvrdil platnost přísloví, že ryba smrdí od hlavy.