Rozveď se!

Na jednom nejmenovaném serveru se v diskusích schází řada rozvedených či rozvádějících se žen. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného: jsou ženy, které manžel opustil a potřebují pomoc a útěchu v nelehké situaci.

Problém je v tom, že mnoho těchto žen naopak plánuje a radí si, jak nejlépe opustit svého manžela. A co je nejhorší, radí se spolu i o tom, jak z rodiny odvést také děti a vychovávat je dál bez otce.

Rád bych poznamenal, že podobné chování - tedy rozbití rodiny spolu se snahou přivlastnit si děti jen pro sebe - považuji za stejně špatné i u mužů. Protože se s ním však v praxi setkávám u žen mnohem častěji, dovolím si malé zjednodušení a budu psát jen o nich.

Slušné a zodpovědné ženy, kterých se můj článek samozřejmě netýká, nechť mi prosím toto zjednodušení prominou.

Děj každého takového příběhu je dost podobný. Na začátku si žena vezme muže. Muže, nikoliv anděla – tedy normálního chlapa, který má i nějaké chyby. On totiž nikdo není dokonalý a i tato žena má jistě nějaké chyby. Vždy je proto ve vztahu potřeba určitá tolerance.

Ti dva se tedy rozhodnou své chyby tolerovat a žít spolu. Založí rodinu, vychovávají děti, a ejhle, ženě najednou začnou mužovy chyby vadit. Dokonce natolik, že se s ním hodlá rozejít. A co na to kamarádky z internetových diskusí? Ty jí k tomu ještě dodávají sílu:

Anonymní: „Můj muž byl vždycky takové zvláštní povahy, „co na srdci, to na jazyku“, trochu výbušnější. Do narození dcery jsem jeho nálady moc neřešila... Akorát mi vyčítá, že doma nic nedělám, že je tu pořád jenom nepořádek a že se vlastně ani o dcerku nestarám. Naposledy jsme se tak pohádali, že doma házel židlí a rozbil i několik věcí.“

BohunkaP: „Uteč, dokud můžeš, nečekej – mohla bys strašně litovat. Žiješ jenom jednou, je to Tvůj život, nenech si ho zničit.“

Dorka_X: „Ty i tvoje dcera si zasloužíte lepšího manžela i tátu. Nenech se zastrašit a požádej o rozvod.“

Poslední diskutérka radí dokonce rovnou i vyměnit dítěti jednoho z rodičů. Jako by to byla blůza v šatníku. Bohužel odchod těchto žen od rodin jen málokdy proběhne, aniž by s sebou zároveň nevzaly i děti. Že tím berou děti tátovi a tátu dětem? Že připravují děti o polovinu jejich rodiny? Koho to zajímá! Ale kdyby pak táta aspoň chtěl být se svými dětmi stejně jako ona, to už by přece jí, jejich „výlučné majitelce“, děti bral:

Anonymní: „Odstěhovala jsem se (s dcerou) na druhý konec republiky. Teď ji chce na každých 14 dní on a na 14 dní já. Ach jo, mám takový strach, že mi ji veme.“

son1cka: „Nech sa vyhráža, kolko chce, daj to na súd, nech mu dajú ten víkend á 14 dní a adios…“

Anonymní: „Já jsem matka, tady má domov. ... Tak snad vše dopadne dobře a dostaneme soudkyni, co je matkou.“

Falešná ženská solidarita zde bohužel funguje. Zvlášť když je u soudu pravidelně podpořená srdceryvnými příběhy o tom, jaký je muž tyran a despota, protože doma praštil židlí. Skoro to vypadá, že každý druhý chlap musí být nesnesitelný násilník, protože rozvodovost u nás dosáhla 50 % a stoupá dál. V prvním pololetí roku 2011 dokonce přes 85 %.

To číslo je děsivé. Znamená, že většina nových rodin se nyní rozpadá. Za první republiky to bylo 1 %. Krize rodiny se dále stupňuje. Dvě třetiny návrhů na rozvod přitom podávají ženy. Americký profesor Stephen Baskerville vidí hlavní příčinu ve spojení feministických hnutí a státní byrokracie. Říká k tomu:

„Sociální stát se stal sebefinancujícím a rozrůstajícím se soukolím pro rozvracení manželství, pro korumpování matek, pro oddělování otců od dětí, pro ničení majetků rodin, pro erodování zákonných právních procesů a pro kriminalizaci otců.“

Ano - i pro kriminalizaci. Není dnes výjimkou, že rozvodový spor je „okořeněný“ falešným obviněním z domácího násilí nebo dokonce ze zneužívání dětí. Autorkám těchto křivých obvinění se ani po odhalení jejich nepravd většinou nic nestane.

Prvním krokem k tomu, aby se s tímto marasmem dalo něco dělat, je některé věci si vůbec uvědomit. Třeba to, že dítě má vždy jen jednu maminku a jednoho tatínka. Takže například nový partner matky není a nikdy nebude táta jejích dětí. Nebo že ti opravdoví tátové nejsou žádní „stykači“, aby se s dětmi jenom „stýkali“. Jsou rodiči stejně jako mámy -  měli by tedy o děti pečovat a vychovávat je.

Děti totiž potřebují oba rodiče. A je jim v podstatě jedno, jestli se tatínek s maminkou milují, nebo ne. Důležité pro ně je, aby oni milovali je a byli jim oba k dispozici. Proto má smysl snažit se udržet rodinu. A když se to přece jen nepodaří, tak aspoň zachovat dětem péči obou rodičů.

Rozvodová epidemie dnes zasahuje čím dál víc lidí. Má to aspoň jednu výhodu: čím dál víc lidí si začíná tyto problémy uvědomovat. Mnoho jich sice rezignuje nebo dokonce akceptuje feministické názory na rodinu. Jiní ale naopak cítí potřebu s tím něco dělat. A nejsou to jen postižení rodiče – většinou tátové – ale i babičky a dědečkové dětí, strýcové, tety...

Vznikají a rozvíjejí se sdružení a hnutí, která se snaží chránit rodinné vazby. Každý ale může začít i sám u sebe. Nerozvádět se a snažit se problémy v rodině řešit jinak než rozchodem. Všichni mají nějaké chyby... A tak mnohem důležitější než dokonalý výběr partnera je dokázat vyjít s tím, kterého jsem si vybral.

Někdy to ovšem nedokáže partner. Pak je třeba nevzdat se aspoň svých dětí a bojovat o ně i u soudu.

Mnoho mužů se už dnes také nenechá opít rohlíkem. Nevěří pohádkám rozvedených žen o tom, jaký byl jejich bývalý muž gauner a tyran. Představí si totiž, že to samé by mohly za pár let vyprávět i o něm. Třeba jejich budoucím dětem. A když už takový chlap vůbec jde do vztahu s rozvedenou ženou, která od dětí odstavila otce - a snaží se udělat jejich „tátu“ z něj - řekne jim:

„Podívejte, já můžu být váš kamarád, ale tátu máte jen jednoho. Má vás rád a trpí tím, co se stalo. On by vás měl vychovávat.“

Co však dělat se ženami, které se cíleně rozhodnou, že ze svého dítěte udělají polosirotka už od narození? V internetových diskusích se dnes můžeme potkat i s takovými:

Anonymní: „Ahoj, prosím, můžete mi poradit? ... Mám už určitý věk, tzn. nad třicet let, a přála bych si mít dítě. Bohužel jsem nenarazila na partnera, o kterém bych mohla říct, že to bude otec mých dětí, vím však o dvou mužích, kteří jsou mi sympatičtí, ... Chtěla bych se zeptat, jak jim mám říct, že bych si přála s ním mít dítě?... Chci mu říct, že nechci, aby byl uveden jako otec a že dítě budu vychovávat sama, nikdo to nebude vědět, že by byl otcem dítěte.“

Lasicka: „A nemůžeš toho dotyčného prostě jen svést?“

kacabus: „Taky si myslím, pokud to opravdu chceš takto, tak mu nic říkat nemusíš…“

Kam až jsme se to vlastně dostali vinou neustálé podpory samoživitelek? Ještě chvíli tomu budeme mlčky přihlížet a rozhovor s malou holčičkou, obsažený ve čtvrtstoletí starém filmu Sexmise, se stane realitou:

„Pověz mi, kde máš tatínka?“
„Co je to tatínek?“