Proč Pochod za ukradené děti?

Už tuto sobotu 28. října se od 10 hodin na Václavském náměstí v Praze koná další ročník Pochodu za ukradené děti. Zeptali jsme se jeho organizátora, Aleše Hodiny z Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě, na podrobnosti.

Co je hlavním cílem pochodu?

Chceme poukázat na to, že nejen v Norsku, ale i u nás děti masově přicházejí o své rodiče a rodiče o děti.

Jak se to děje? A o jak masový problém se jedná?

Nejčastější jsou případy, kdy dítě přijde o jednoho z rodičů jejich rozvodem nebo rozchodem. Takových dětí je u nás skoro 30 000 každý rok. Pak jsou tu i situace, kdy je dítě odebráno oběma rodičům, těch je asi 3 000 ročně.

Dá se tomu ale zabránit?

Samozřejmě, že ano. Tedy alespoň ve většině případů. Rozvodem nebo rozchodem totiž dítě nemusí přijít ani o jednoho z rodičů. Stačilo by, aby soudy využívaly střídavou nebo společnou péči, a to vždy, když se oba rodiče chtějí a mohou o dítě každý po nějakou dobu starat. Takových rodičů je dnes většina.

Proč se tito rodiče na střídavé nebo společné péči sami nedohodnou?

Většinou proto, že jeden z nich chce bránit druhému v péči o dítě, chce mít pouze svou výlučnou péči. De facto tak ukradne dítě druhému rodiči a soudy mu to nakonec posvětí.

Co když je dítě z nějakého důvodu odebráno oběma rodičům?

Někdy je pro to skutečně vážný důvod, třeba týrání dítěte. Často ale jde spíše o určité zanedbávání, které by se mohlo lépe vyřešit určitou výpomocí rodině. Ono totiž každé dítě v ústavu stojí náš stát 60 000 korun měsíčně a dítě u pěstounů 30 000. Pomoc rodině by tak mohla být i výrazně levnější.

O jakou pomoc by se mělo jednat?

Odborné poradenství, učení správným návykům, určitý dohled nad fungováním rodiny, někdy i prostá finanční výpomoc.

Proč tedy stát takto ničí rodinné vazby, nebo v tom pomáhá jednomu z rodičů?

Z ochrany dětí se stal byznys, přitom tu absolutně chybí respekt k přirozeným rodinným vazbám a snaha tyto chránit. Podívejte se třeba do volebních programů, jak si podporu rodin představují politické strany. Samé dávky, příspěvky, daňové úlevy... Nikde ani slovo o tom, že budeme vždy upřednostňovat takové řešení, aby vztahy dítěte k oběma rodičům zůstaly zachovány. Aby vůbec rodiny a rodinné vazby existovaly.

Některé strany ale v kampani mluvily o tom, jak je rodina důležitá.

Ano, mluvily. Ale to je tak všechno. Za celou dobu pro nic zásadního neudělaly, kromě těch pár korun příspěvků a úlev (aby se neřeklo). Nebo je jejich podpora hodně jednostranná a nevztahuje se na celou rodinu. TOP 09 třeba razila heslo, že „žena má právo na rodinu i kariéru“. Má-li tu takové právo být, proč nemá mít stejné i muž?

Myslíte si, že pochod v tomto může něco změnit?

Je to způsob, jak poukázat na problém, který se zametá pod koberec. Když se o něm bude mluvit a psát, nepůjde tak snadno před ním strkat hlavu do písku.

Po cestě pochodu prý chcete hledat ztracená práva dětí…

Je to tak. O dětských právech, jako je třeba právo na péči obou rodičů, se hodně mluví, ale v praxi se někam vytrácejí. Tak se chceme po nich po cestě podívat, zda se někde nekrčí v koutku a neschovávají.

A proč chcete, aby si lidé na pochod vzali s sebou prázdné dětské kočárky?

Prázdná místa v kočárcích, případně zaplněná fotografiemi dětí, mají symbolizovat právě ty děti, které byly ukradeny.

Převzato ze Střídavky