Mě se to netýká

Rozvádějí se jen ti, co si to zaslouží! A i kdyby, máme přece rovnoprávnost. Tak proč bych se měl bát, že přijdu o děti? Nebo... snad ano?

„Pohyboval jsem se v mezinárodně obchodním prostředí a naivně jsem se domníval, že to, co tam vidím, je standard všude. Když jsem začal jednat se státními a městskými úřady u nás, nevycházel jsem ze šoku a z úžasu, kde to žijeme a jací lidé na těch úřadech dodnes jsou. Jaké lidi si stát platí za ochranu práv dětí a za fungování státního aparátu.“ Tak popsal své první setkání s opatrovnickým systémem známý aktivista Jiří Fiala... Dnes už své děti neviděl řadu let.

Hmm, já mám přece prachy! A známosti! Kdyby bylo nejhůř, já si to nějak zařídím...

„Nemůžu být se svým synem. Já už jsem ho sedm měsíců neviděl, přestože soud rozhodl, že ho každých čtrnáct dní musím dostat na víkend do péče. Tak prostě Iveta v něm vybudovala takzvaný syndrom zavrženého otce...“ To potkalo bohatého a vlivného Ladislava Štaidla.

Promiňte, ale já jsem hodný a starostlivý táta, o svou rodinu se starám, proč by mě žena opouštěla a ještě mi odvedla děti?

„Bude to rok, co se má zatím ještě manželka odstěhovala jedno sobotní brzké ráno i s dětmi ke svému nynějšímu příteli, se kterým si připravovala tajně byt... Jsem dost zoufalý, protože jsem se 11 let staral o svou rodinu, moje žena v podstatě nikdy nepracovala a pracovat se jí nechce... Na mou prosbu mi soudce odpověděl, že dá děti do péče matky, protože jsou děti s ní více od doby jejich narození.“ Tak dopadl milující táta Lubomír Kotek.

Byl jsem se podívat na jednom soudním jednání. Soudkyně se vážně zamýšlela nad tím, jestli není moc, když bude dcera navštěvovat otce jednou za čtrnáct dnů. Jestli by nestačilo jednou za tři týdny. Co za asociála byl tento táta, že by s ním dcera měla být tak málo? Byl to – soudce.

Ještě si myslíte, že se vás to netýká?