Komu vadí střídavka?

Střídavá péče zachovává dětem i po rozpadu rodiny péči obou rodičů. Přesto je stále terčem nejrůznějších útoků a pomluv. Proč? Komu vadí?

1. Velkým nepřítelem střídavé výchovy je rozvodový průmysl, někdy též po právu nazývaný opatrovnická mafie. Jsou to všichni ti, kdo žijí z rozporů mezi rozvádějícími se rodiči, z jejich protahování, stavění táty a mámy proti sobě a hledání „lepšího rodiče“. Namísto jednoduchého přiznání spravedlivého podílu na výchově oběma rodičům. Tím by přece přišli o práci a o moc. Patří sem opatrovnické soudkyně, sociální pracovnice z OSPOD, znalci posuzující rodiče (kteří předtím roky vychovávali své děti bez jakýchkoliv posudků), rozvodové právničky. Připomeňme si nedávné, ale dnes už populární kouzelné podřeknutí opatrovnické soudkyně Kříhové: „To bychom ty soudy nakonec ani nepotřebovali a může se o dětech rozhodovat někde na národním výboru.“

2. Proti střídavce brojí i feministky. Rovnoprávnost obou rodičů jim nevoní - pokud mohou být zvýhodněny ženy. Feminismus dnes bohužel nabývá podobu feminacismu, který vzbuzuje nenávist ne mezi rasami, ale mezi pohlavími. Současným hitem feministických organizací, jako je Rosa nebo proFem, je takzvané domácí násilí. Podle jedné z nich je formou domácího násilí dokonce i nečekaná „kontrolní“ návštěva či telefonát. Nelze se pak divit, že počet obvinění narůstá a zneužívají se i v boji o děti. Vždyť přece tatínka, který si dovoluje chtít své děti vychovávat, je tak snadné ocejchovat jako násilníka: „Často je však právě v těchto případech střídavá péče intenzivně pachateli domácího násilí při rozvodovém řízení vyžadována,“ bojuje proti střídavce feministka Marie Saša Lienau.

3. Hrůzu ze střídavé péče mají nezralé matky. Tak nazýval PhDr. Bakalář ty, které chtějí vytěsnit otce ze života dítěte a potomka si přivlastnit - být „výlučným architektem duše dítěte“. Používají k tomu omezování otcovy výchovy, jeho očerňování, ale i rozmazlování dětí. Taková žena ráda slyší na feministické „osvobození žen od jha manželství“ (což je jen krycí výraz pro rozbití rodiny). Zvlášť pokud jí přinese manželovy peníze a společné děti a o obojím si bude moci rozhodovat sama. Dítě je vždy „mé“, nikdy „naše“, táta nemá co o dítěti rozhodovat a vychovávat ho, ale maximálně se s ním „stýkat“... Jak říká v jedné internetové diskusi žena pod přezdívkou GabrielaG.: „Není tam doma, je na návštěvě v tatínkově nové domácnosti...“

4. Paradoxně i někteří muži odsuzují střídavku. Mohou to být noví partneři rozvedených matek  - kvůli kterým rozbily rodinu, nebo kterým srdceryvně vysvětlily, jaký byl jejich bývalý gauner. Někdy by rádi dělali tatínky cizím dětem, které ale svého tátu mají. Pak jsou tu další rodinní příslušníci, u kterých občas funguje něco jako „rodová msta“ za svou rozvedenou holčičku. Vinou rozvodů také roste počet „mamánků“ vychovaných pouze matkou, kteří si myslí, že je to tak správně. Střídavou výchovu nechtějí ani tátové, kteří své děti opustili. Za všechny bych citoval názor internetového diskutéra, vystupujícího pod přezdívkou I.G.Farben (což byla firma vlastnící za války koncentrační tábory v Osvětimi): „Jak to cizími? Biologická matka zůstává a čistě sociální roli otce plní někdo jiný.“

Naštěstí si většina národa - i přes nápor feministek a rozvodového průmyslu - zachovává zdravý rozum. Lidé si uvědomují, že děti potřebují oba rodiče. Jak ukázal jeden z průzkumů (v němž dokonce 81 % respondentů byly ženy), dvě třetiny dotázaných odpovědělo, že by v případě rozchodu s partnerem mělo nebo spíše mělo zájem o střídavou péči o děti. Vědí, že je to po rozvodu nejméně špatné řešení.

Komu pomůže střídavka?

1. Ze střídavé výchovy samozřejmě nejvíc profitují děti. Odborné studie potvrzují, že děti ve společné nebo střídavé péči jsou významně lépe adaptovány ve všech ukazatelích (tělesné a duševní zdraví, rodinné vztahy, behaviorální a emoční adaptace, sebeúcta) než děti v péči jen jednoho rodiče. Chlapci a dívky žijící s matkou a otčímem dopadly ve většině ukazatelů vůbec nejhůře... Střídavka působí i preventivně proti snahám rozbít rodinu a získat tak dítě jen pro sebe. Brání také vzniku syndromu zavrženého rodiče u dětí a ztrátě jejich kontaktu se širším příbuzenstvem, jako jsou babičky a dědečkové. I děti samy chtějí mít oba rodiče. Tak jako Klára, žákyně pardubické základní školy: „Já sama si neumím představit, že by mě vychovával pouze jeden z rodičů.“

2. Střídavá péče je přínosná i pro rozumné maminky. O náročnou péči o děti se mohou podělit s tatínky, získávají tím více času na práci i oddych, mohou se věnovat i seberealizaci a rozvoji vlastní osobnosti. Co by za to leckterá rozvedená žena po pár letech péče o děti dala! Střídavka také oslabuje obavy ze ztráty dítěte na obou stranách a pomáhá tak zklidnit situaci po rozchodu. V neposlední řadě maminky mohou i vydělat. Výživné, které by dostaly při výlučné péči, bývá většinou nižší, než polovina nákladů na dítě, jež musí při střídavce hradit tatínek. Zkušenosti maminek, které už mají děti ve střídavé výchově, jsou vesměs pozitivní. Paní pod přezdívkou Eva36 v internetové diskusi píše: „Střídavou péči praktikujeme s bývalým mužem již skoro 18 měsíců. ... Zatím musím říct, že vidím zejména výhody.“

3. Střídavku chtějí i rozumní tatínkové. Ne proto, aby trápili svou bývalou, jak říkají feministky. Dělat to přes péči o děti, to by bylo moc drahé a náročné „trápení“ (a ve skutečnosti pro ženu spíš úleva). Tito tátové chtějí své děti vychovávat, protože je milují, záleží jim na nich a rádi by je do života ledascos naučili. V otcovství vidí jednu ze svých životních rolí, podobně jako ženy v mateřství. Takových tatínků by si společnost měla vážit a podporovat je. Pak by možná bylo i méně těch, kteří si dovolí od svých dětí utéci. Výhody střídavky - dělba času mezi péči o děti a ostatní činnosti - přitom platí pro muže stejně jako pro ženy. Pan Cihlář žádal a docílil pro sebe a svého syna střídavou péči. Proč? „Vím, jak i týden bez dítěte samotného rodiče bolí, ale uvědomme si, jak dítě bolí život bez rodiče.“

Převzato ze Střídavky