Exekuce dítěte: bolestivá, ale nutná

Jestliže chemoterapie, ozařování ani podpůrná léčba nevedou k úspěchu, přistupují lékaři k vyoperování nádoru. Samozřejmě, že jej také mohou nechat být, nechť se v těle pacienta dál rozrůstá.

Rakovinou, která zasahuje značnou část dětí z rozvedených rodin, je syndrom zavrženého rodiče (SZR). Odhaduje se, že ročně u nás postihuje asi sedm tisíc dětí, což je přibližně čtvrtina ze všech dětí, jejichž rodiče se rozcházejí.

Lékař Jaroslav Jedlička charakterizuje SZR jako jednu z forem psychického týrání dítěte, která se vyznačuje tím, že „dítě je proti jednomu rodiči popouzeno do takové míry, že samo aktivně začne vyvíjet takovou vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, že ho nakonec zcela odmítne a zavrhne“.

Uvádí i hlavní nežádoucí důsledky SZR:

• 
  Dítě ztrácí jednoho rodiče a stává se polosirotkem
• 
  Zdeformuje se u něj psychoemocionální vývoj
• 
  Dítěti je odebrán vhodný a potřebný model k převzetí sexuální identity
• 
  U dítěte je narušen vztah k přirozeným autoritám
• 
  Dítěti je znemožněno zažít model civilizované domluvy
• 
  Dítě ztrácí část (polovinu) své vlastní identity
• 
  Brainwashingem dochází k vytvoření nové zdeformované a patologické identity dítěte

Syndrom zavrženého rodiče nevzniká ze dne na den. Je reakcí dítěte na opakované popouzení „programujícím“ rodičem, kdy dítě postupně přijímá jeho názory. Má-li současně omezený kontakt s druhým rodičem, nemá dítě možnost pomocí praktické zkušenosti s tímto rodičem korigovat vštěpované negativní představy.

Jestliže tedy první příznaky SZR odradí druhého rodiče od kontaktu s dítětem a ono zůstane ponecháno zcela ve vlivu prvního, popouzejícího rodiče, SZR se dále rozvine mnohem rychleji.

Co v televizi nebylo

Téměř ukázkovým příkladem je v současné době mediálně známý případ šestileté holčičky. Její matka již od narození veřejně shazuje roli otce dítěte a vyjadřuje se lítostivě o situacích, kdy dcera je se svým otcem. Je proto pravděpodobné, že podobným způsobem o otci hovoří i před dcerou v soukromí. Výroky dcery o „tlaku matky“ jsou zaznamenány i ve znaleckých posudcích z prosince 2009.

Protože oba rodiče mají dceru už tři roky v péči každý stejně dlouhou dobu, nebyl vzniku SZR dán dostatečný prostor. Celkem desetkrát však matka, v posledních měsících dokonce s pomocí své rodiny a třetích osob, pod různými záminkami bránila předávání dcery otci. Dcera tyto vypjaté situace samozřejmě vnímala a přiklonila se v okamžiku předávání k matce (která na ni předtím mohla čtrnáct dní sama působit). Pokud ale k předání nakonec došlo, dcera se velmi rychle s otcem opět sžila.

Situace se však stupňovala, k potížím při předávání matkou docházelo opakovaně, a to přes výstrahu i pokutu udělenou soudem. Zároveň se v době, kdy dcera byla pouze u matky, začal zhoršovat její postoj k otci. Hrozilo, že dojde právě k rozvinutí SZR. Při posledním předání proto asistoval soudem určený vykonavatel, z čehož byly matkou poskytnuty médiím srdceryvné scény. Předání otcem po dalších dvou týdnech pak proběhlo bez problémů.

Přestože scény z předávání matkou působily emotivně, zdroj přítomný exekuci uvádí, že již při odjezdu se dcera uklidnila, tulila se k otci a druhý den se svým otcem působila spokojeným dojmem.

Exekuce je menší zlo

Důležité je, že k exekuci dítěte soud obvykle nepřikračuje hned jako k první volbě, ale pokouší se řešit situaci nejprve mírnějšími prostředky (výzva, pokuta, nařízení mediace). Teprve pokud selhávají, nastupuje soudní vykonavatel. Mezitím totiž plynou týdny nebo spíše měsíce a neřešení problému by vedlo jen k dalšímu odcizování dítěte. I tak je zásah soudu často pomalejší než rychlost „vymývání mozku“ dítěte programujícím rodičem.

Nelze bagatelizovat ani význam exekuce jako signálu toho, že spravedlnost funguje. I rodič má svá práva a city k dítěti a pokud chceme, aby se o dítě dobře staral, nemůže společnost připustit, aby mu druhý rodič mohl dítě beztrestně odcizit.

Případy, kdy se tak kvůli nečinnosti soudů stalo, způsobily u poškozených rodičů značnou frustraci (vzpomeňme například kauzy Chlopčík, Štaidl, Fiala). Mají i negativní společenský dopad na další rodiče, které znejisťují v otázce, zda je stát schopen ochránit jejich vazby k dětem proti případné zlovůli druhého rodiče.

Exekuce je jistě trauma v životě dítěte, které ovšem, jak je vidět, může i velmi rychle odeznít. Čím dříve se provede, tím méně je dítě ještě zmanipulované a tím lépe situaci překoná.

Naopak, pokud by k ní nedošlo vůbec, rozvinutí SZR by pro dítě znamenalo celoživotní psychické následky zmiňované výše, končící někdy i v psychiatrické léčebně. Léčba SZR přitom není jednoduchá a u nás není ani příliš rozvinutá. Ke způsobům léčby MUDr. J. Jedlička, CSc. uvádí:

„Těžké formy SZR vyžadují oddělení dítěte od programujícího rodiče a jeho zařazení do programu reintegrace v rámci lůžkového zařízení. Psychoterapii provádí odborník na SZR, léčba může trvat dva až tři měsíce. Bezpodmínečně je třeba zamezit další indoktrinaci ze strany programujícího rodiče a zajistit, aby dítě po návratu z reintegračního pobytu nebylo znovu psychicky manipulováno.“

Neusnout na vavřínech

Je proto potřeba myslet i na to, že ani exekucí dítěte řešení problému nekončí, ale začíná. S dítětem by měla být zahájena odborná terapie, která bude odpovídat stupni rozvoje SZR.

Zároveň by měl soud posoudit, zda je programující rodič vůbec schopen a ochoten změnit své chování, a v závislosti na tom rozhodnout o budoucím rozdělení výchovy dítěte mezi rodiči. Dostatečný prostor mu k tomu dává např. § 27 odst. 2 zákona o rodině:

„Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.“

Psáno pro Psychologii.cz.