Nemám rád genderové feministky - ať už to znamená cokoliv. Nejsou totiž schopné zajistit vyšší podíl žen mezi programátory. Přitom jedou po penězích jako slepice po flusu, a programátoři mívají vyšší než průměrné příjmy.
Tak - pokud jste se dostali sem, perex zjevně zaujal. O co mi vlastně jde:
Jsem programátor a trpím - všichni mí kolegové, se kterými se pracovně setkávám, jsou výlučně muži. Živou programátorku jsem neviděl již dlouhá léta. Myslíte si například, že muž vám pochválí eleganci a krásu kódu? Ó nikoliv, v lepším případě se zmohou na konstatování, že je to dobře čitelné, v horším případě se dozvíte - no ani nechtějte vědět co. Ale jak může žena plesat nad vaším kódem, když tomu nerozumí?
Ironií je, že prvním, koho bychom mohli nazvat programátorem, byla žena - Ada Lovelace - a ještě ke všemu i hezká. Programování je čistá práce, žádná fyzická námaha, pro ženy jako stvořená. Ale kde jsou, holky? Feministky stále chtějí kvóty na množství žen v politice a ve vedení firem, proč také nechtějí kvóty na počet programátorek? Programátorka by byla oživením v kolektivu, jistě by ji leckdes s otevřenou náručí přijali - ovšem za předpokladu, že by uměla programovat. A v tom je asi hlavní problém...
Jak jsem praktickými pokusy zjistil, ženy to prostě nebaví. Ženy zkrátka mají jiný mozek než muži - he, feministky, opravdu MÁTE jiný mozek, s tím prostě nic nenaděláme. Netvrdím nic o tom, zda horší nebo lepší, takto se to srovnat nedá. Ale důsledkem je, že programuje čím dál méně žen, jak se programování stává složitější a náročnější profesí na zvládnutí mnoha technologií.
A na závěr si nemohu odpustit malou výzvu. Jestli to bude číst nějaká programátorka (myslím ale opravdovou programátorku, která programuje v nějakém solidním jazyku, ne html nebo něco podobného), rád si s ní zajdu na večeři, abych viděl tento roztodivný úkaz na vlastní oči. Ale jen v Praze, zas tak zvědavý nejsem.
