Neaplikovaná víra není víra, ale bastl

Pod svým předchozím blogem jsem se dočetl: "Bible má dle mého soudu svůj historický a obecně mravní význam, ale nedá a nemá se aplikovat cíleně a konkrétně na současný život, protože je možné ji využít i zneužít k čemukoli."

Jasně, je to osobní názor. Můj názor je však diametrálně odlišný. Pokud něčemu věřím - a teď promiňte ten mišmaš - je fuk, zda je to křesťanství, islám, buddhismus, marxismus, nebo cokoliv dalšího, předmět mé víry musí být živý. A to živý takovým způsobem, že jádro učení je pro mě živé, oslovuje mě a já jsem ochoten žít svůj současný život s tímto učením v souladu. Jinými slovy - je třeba to učení praktikovat ve svém osobním životě.

Jsem-li křesťan, pak je mým vzorem Ježíš Kristus, já jeho učení a učení jeho přímých následovníku považuji za živé, tedy uplatnitelné i v dnešní době. I kdybych to zúžil na pouhý mravní význam, pak ten význam získá smysl pouze v případě, že ho budu uplatňovat. V kontextu mých předchozích článků to znamená, že mravním významem je, že kdo nechce pracovat, ať ani nejí. Proč mám živit lenivé vyžírky? K dobrým mravům patří, že pokud jsem toho způsobilý, mám vůči ostatním povinnost obstarávat si svůj denní chléb vlastními silami. Pokud se mi nechce, pak ostatní mají naprosto legitimní právo nechat mě svobodně zemřít hlady. A morálně je pokřivené nutit jiné, aby mě proti své vůli živili.

Jsem-li muslim, mým nejvyšším vzorem je prorok Mohamed a vše co dělal či říkal, je mi inspirací pro můj současný život. To samé platí i pro případ, jsem-li buddhista, marxista atp. Pokud svou vírou nežiju, nejsem fakticky věřící. Pokud vnímám základní učení víry jako historicky odeznělé a zůstávají jen nějaké fragmenty (třeba to morální poselství, o kterém sice mluvím, ale neaplikuji ho ve svém životě), pak taková víra je mrtvá a nemá žádný význam. Víra může existovat pouze v případě, pokud je pro věřícího živá, hodná inspirace, a samozřejmě také praktického následování v konkrétních životních situacích.

Jasně, hrozí tu i zneužití k čemukoliv. Zneužití čehokoliv k čemukoliv však na nás číhá za každým rohem. Nožem můžeme ukrojit chleba, ale také můžeme nůž vrazit někomu do zad. Svět je zkrátka takový. Zavrhneme tedy paušálně nože jen proto, že jím můžeme někoho zabít? Pokud víra přímo nenavádí k ubližování jiným lidem, i tak se může stát, že někdo ve své horlivosti jiným ublíží. Mám doma ostré nože připravené k přímému použití, ale už ne útočné zbraně, jako například pistoli nebo samopal. Přesto může přijít demagog a ptát se, proč mám doma nože, když jimi lze někoho zabít? Kdo (co) je škodlivější? Ty nože, nebo ten demagog?

Mnoho lidí žije stylem - můj otec byl něco, jeho otec byl také něco, tak já jsem také totéž něco. Prostě to něco zdědil, nijak se nad tím nezamýšlí a považuje se z nějaké tradice za to něco. To je těžký sebeklam - takový člověk není nic. Tedy, není to něco. Je ve smyslu víry v to něco nevěřícím. To něco je pro něj jakási ozvěna minulosti, která pro jeho současný život nemá význam. Dobře, nechť si žije svůj život po svém. Jakmile takový člověk začne poučovat opravdu věřící (pro které je předmět víry stále živý a hodný následování) o tom, že to něco je vyčpělé a zbývají z toho jakési nepatrné fragmenty, které je stejně nevhodné aplikovat, protože - co kdyby to někoho pobouřilo? Nechť se takový člověk nediví, že bude - v lepším případě - předmětem posměchu. V horším případě (což může hrozit od agresivních věrouk) se může ocitnout v ohrožení života.