Kuponová privatizace, pohled s odstupem času.

Na začátku 90. let stála politická garnitura před problémem jak provést rychlou privatizaci státního majetku. Stát tenkrát vlastnil téměř 100% výrobních prostředků. Nikde na světě předtím nestáli před takovým úkolem.

   Zrodil se nápad rozdat významnou část majetku státu občanům pomocí kuponů. Tento nápad získal nadšenou podporu mezi mnohými českými politiky a ekonomy, získal i několik zásadních odpůrců např. expertů z KSČM, nebo pana Zemana. Ten poukazoval na to, že tato metoda nepřinese potřebné prostředky pro modernizaci hospodářství. Bohužel se tenkrát nenašel nikdo významný, kdo by kuponovou privatizaci zcela nezatracoval, ale kdo by zároveň poukázal na některé možné budoucí problémy. A to ani později, kdy se začaly objevovat první podezřelé věci. Musím se přiznat, že ani já jsem předem neodhadl možná rizika, v polovině 90. let jsem ale už věděl, že cosi je špatné. Cílem této privatizace přeci nemohlo být co nejrychlejší projedení privatizovaného majetku, laciný výprodej majetku do zahraničí a hospodaření fondů bez kontroly akcionářů.

    Ale nepředbíhejme. Po zahájení 1. vlny kuponové privatizace se zájemci o registraci moc nehrnuli. Nevím, čím to bylo. Je možné, že lidé neměli ani zájem o svůj podíl na státním majetku, je ale také možné, že z důvodu tisícikorunového poplatku vše nechávali až neposlední chvíli. Mezitím se tu objevil nějaký Viktor Kožený. Pan Kožený se nevrátil do Čech z USA po revoluci jako boháč. Založil si tady konzultační firmu a využil toho, že stát finančně podporoval firmy, které si objednávaly většinou bezcenné konzultační rady. Tady získal pan Kožený základní kapitál na tu masovou televizní reklamní kampaň za účelem lákání držitelů investičních kuponů do Harvardských fondů. Masivní zavádějící reklamou, která slibovala desetinásobek (manipulačního poplatku) a s pomocí svých obchodních zástupců dostal Kožený občany na registrační místa. Novináři a politici chválili Koženého, že nastartoval kuponovou privatizaci. Obchodní zástupci tenkrát sepisovali smlouvy a na ten poplatek , pokud se nepletu, půjčovali peníze. Pana Koženého částečně začali napodobovat i jiní. Bankovní fondy, privátní fondy, které si založili populární hudebníci, nebo bývalí sportovci, manageři firem i zcela neznámí ekonomové. Pan Kožený se svými fondy, které s Harvardem měli společný jen ten název, objednal a získal skutečně cenné firmy. Například u ČEZu asi dobře věděl, že staré ekologické problémy firem hradí stát, a nakonec ani nepočítal s nějakým dlouhodobým vlastněním těchto českých firem. Hned jak mohl, začal firmy rozprodávat, aniž by to někomu vadilo. Nikomu ani nevadilo, že si stanovil takovou odměnu za správu fondů, že by snad na ní nevystačily všechny účetní zisky jím získaných firem. Všeobecné nadšení většiny politiků a ekonomů po provedení co nejrychlejší privatizace způsobilo, že si nikdo neuvědomoval reálnou situaci v česko-slovenských vztazích a tedy to, že si slovenští (i čeští) občané budou moci vybrat mezi cennějšími českými firmami a mezi problematickými firmami na Slovensku. Čeští občané o majetek na Slovensku zájem neměli, slovenští občané o český ano. Díky tomu například nějaký Babiš ovládl významnou část českého potravinářství a ještě významnější část obchodu s obilím. 2.vlna kuponové privatizace proběhla už v rozděleném státě. I tady Harvard dobře „zainventoval“ a měl tedy brzo co rozprodávat.

    Kritiku vedle KSČM, ČSSD v parlamentu zajišťovali Sládkovi republikáni. Bohužel ta racionální část kritiky od všech těchto stran byla zadušena daleko větší části iracionální. I tak už tenkrát ČSSD mluvila o proexportní politice, která nás nakonec vyvedla z krize 90.let. V kritice pana Zemana bylo racionální jádro v tom, že kuponová privatizace nepřinese kapitál pro modernizaci firem. Daleko větší část firem měla být proto privatizována přímo, jako mladoboleslavská automobilka Škoda. Sládkovci při svém trvalém zahlcování parlamentu a ministrů při interpelacích mezi různými hloupostmi upozornili i na závažné problémy. Mimo jiné mluvili o ztrátě lodí Československé námořní plavby, které Kožený prodal. Ani toto nikoho nepřimělo zákonem provést omezení prodeje nestandardně zprivatizovaného majetku do zahraničí a zavést nějaký systém, kde by zástupci drobných akcionářů mohli kontrolovat hospodaření fondů. Místo angažování poradců, kteří odrazovali od jakékoliv regulace, měl tehdejší pan premiér Klaus angažovat jiné ekonomy – auditory, kteří by se podívali na hospodaření bank, kampeliček (pokud slibovali podezřele vysoký úrok) i fondů. Pak by ten závěr 90. let vypadal asi jinak a z privatizovaného majetku se mohlo postavit daleko víc dálnic apod…

   Pan Kožený nerušeně tedy prodal veškerý svěřený majetek, stal se asi nejbohatším Čechem, začal se pohybovat mezi významnými světovými investory a udivovat je svoji rozmařilostí. Začal i z nich lákat peníze na pochybnou nezajištěnou investici v Ázerbajdžánu, kde asi využíval českých zkušeností z oboru úplatkářství. Pan Kožený někomu z DIKů splatil slíbený „desetinásobek“ (manipulačního poplatku), ve skutečnosti asi jednu třetinu hodnoty svěřeného majetku. Mnozí ale nezískali zpět, ani ten manipulační poplatek Podobně se ale chovaly i jiné fondy, pan Kožený nebyl zdaleka sám, kdo tuneloval.

   Takže co říci na závěr. Kuponovou privatizaci jako metodu bych nezatracoval. Byla ale prováděna zbytečně rychle, bez potřebné regulace a v příliš velkém rozsahu. Ze zákona by měli získat podle mne drobní akcionáři významné postavení v orgánech fondů, aby mohli kontrolovat hospodaření, a to tak, že z volby by byli po určitou dobu vyloučeni zakladatelé fondů, jejich rodinní příslušníci a další jejich spřízněné osoby. Stát měl po určitou dobu zakázat „investování“ utržených peněz z prodeje firem do zahraničí. Stát měl taky po nějakou dobu i daňově regulovat prodej akcií privatizovaných firem tak, aby omezil pád cen akcií na burze a projídání prodaného majetku za výprodejní ceny.