Církevní restituce z několika úhlů pohledu. Vznik církevního majetku, právní a ekonomické záležitosti a důsledky . Jedna malá vzpomínka na biskupa Duku.
na opravu tohoto kostela z prodeje církevního pozemku polským farářem už nezbylo
Vznik církevního majetku.
Pro pochopení záležitosti je dobré si nejprve položit otázku, jak církevní majetek vznikl. Významnou část majetku získala církev darem od panovníků a šlechty. Z dnešního hlediska to nebyli demokraticky zvolení politici, a je otázka jakým způsobem si oni přivlastnili pozemky, které původně nepatřily nikomu. Právní pochybnosti tedy mohou být nejen u sebrání majetku státem, ale i u darování státního majetku nedemokratickým vládcem. V husitských válkách katolická církev významnou část majetku ztratila, ale zároveň se k této církvi podstatná část obyvatelstva přestala hlásit. Po r. 1620 i když církev nezískala většinu majetku přímo z konfiskace od panovníka, přesto církev získala mnohé dary od šlechty, která měla profit z konfiskace nakradeného majetku. Od r. 1630 získala katolická církev podíl na clu se solí, což vedle darů často z konfiskací profitující šlechty, a vedle nucené roboty i nekatolíků na církevních statcích přinášelo katolické církvi takový profit, že mohla zahájit masivní výstavbu barokních církevních objektů a ještě zbyly prostředky na nákup dalších pozemků. Katolická církev v této době těžila z monopolu na úkor zbývajících církví, možná s výjimkou Židů. Za zmínku stojí i další záležitost z této doby.V rámci církve zabavoval Koniáš nekatolíkům knihy, a i když se uvádí, že menší část zabavených knih byla za náhradu, tak to byla „náhrada“ ve výši podle uvážení zabavující osoby. Nešťastníci raději souhlasili, jinak jim hrozil daleko tvrdší trest. A když někdo vychází z předpokladu, že se časem mění cena pozemků, tak nejinak k tomu dochází i u historických knih.
Právní záležitosti znárodnění majetku a restituce a jedna perlička z našeho kraje
Restituční zákony po r. 1989 předpokládaly, že není možno provést úplné odstranění všech majetkových křivd. Rozlišoval se majetek zabraný před únorem 1948 a majetek zabraný později totalitní mocí. Rozlišoval se majetek ve vlastnictví fyzických osob a majetek ve vlastnictví právnických osob např. akciových společností. Není proveditelné ani úplné narovnání majetkových křivd u fyzických osob, které vznikly v souvislosti s měnovou reformou 1953, které se týkalo tzv. vázaných vkladů, nevázaných vkladů, dluhopisů a dalších cenných papírů.
Menší část církevních pozemků podléhala již 1. pozemkové reformě v 1. československé republice, menší část byla zabraná podle Benešových dekretů. Církvím byla většina majetku zabrána na základě zákona č. 142/1947 Sb. Výměra církevních pozemků přihlášených k revizi první pozemkové reformy činila 177 673 ha. Většina majetku tedy byla znárodněna ještě před únorem 1948. Církvi zůstalo 5 203 ha půdy, které byly z větší části znárodněny na základě zákona č. 46/1948 Sb. Část majetku církvím zůstalo i po dobu totality, něco již bylo vráceno bezprostředně po revoluci v r. 1989. Pamatuji si, že v jedné farnosti nedaleko Hradce Králové polský farář prodal pole, přestože místní kostely chátrají, výnos použil na jiné aktivity. To vzbudilo mezi věřícími pozdvižení a pozvali si tehdejšího biskupa Duku. Jednání bylo bouřlivé, jedna paní aniž tušila, že biskup není na vině, tak mu prý hrozila.
Církevní majetek byl od josefínské doby považován jako majetek ve vlastnictví právnické osoby, kde stát měl určitou možnost rozhodování o vlastnictví.
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu nestanovuje povinnost plného odškodnění všech majetkových křivd, nestanovuje ani automatickou neplatnost všech přijatých zákonů v této době. Dohoda vlády s církvemi nevychází tedy z žádného zákona a zatím ani z žádného soudního rozhodnutí. Aby dohoda platila a byla pro stát právně závazná, je tedy nutný souhlas parlamentu. Protože při zabrání majetku nedošlo k finanční náhradě ( dotace církvím z výnosu majetku nemohou být onou finanční náhradou), je určitá rozumná dohoda potřebná. Část činnosti církví by se totiž dala považovat za veřejně prospěšnou, navíc je potřeba hradit udržování kulturních památek.
Ekonomické souvislosti.
Podle dohody vlády s církvemi má být vráceno 56% majetku, a zbytek kompenzace v hodnotě 59 miliard po dobu 30 let, ovšem s úročením. Osobně nevím, co se říká v Bibli o takto stanoveném výpočtu restituce a o dohodnutém úročení, nicméně osobně mám určitou pochybnost. Když sečtu všechny pozemky, které byly od r. 1947 bez náhrady vzaty církvi, tak mi vychází něco kolem 182 000 ha. Když bych odhadl, že průměrný 1 ha zemědělské půdy a lesů stojí 100.000 Kč, pak mi vychází celkový církevní majetek ve výši 18,2 mld. Kč. Stát samozřejmě sebral i nějaké budovy, ale pochybuji, že by byly tak drahé. Spíš to vypadá, že stát při stanovení hodnoty restituovaného majetku ustoupil podobně, jako tomu bylo v případě jedné farmářky z okolí Hradce Králové. Zajímavé je, že příznivci církevních restitucí nikde neuvádějí, kolik církve platí na dani z nemovitostí a kolik budou platit v budoucnu. Většinou mlčí i o evropských a státních dotacích na údržbu církevních památek.
Při argumentaci ve prospěch církevních restitucí se uvádí často provoz sociálních zařízení církví. Bude-li ovšem stát nyní nucen vyplácet tak výrazné částky, a přitom se státu sníží výnos z lesů a polí, pak hrozí nebezpečí, že stát bude nucen některé sociální výdaje omezit, nebo nějaké sociální služby zrušit. Dohoda podle takto nastavených parametrů ve svém výsledku může být tedy pro občany ČR asociální.
Závěrem
Myslím si, že nějaký majetek by se měl církvím vrátit. U nekatolíků by to mělo být v hodnotě 100% zabaveného majetku, vzhledem k perzekuci po r. 1620 a vzhledem k potřebám zabezpečení veřejně prospěšné služby možná i více. Myslím si, že by vzhledem k poklesu počtu věřících mohl být prospěšný nějaký ekonomický tlak na slučování nekatolických církví a na společné využívání církevních objektů. Farář, který by neměl jiné zaměstnání než bohoslužby, by mohl pobírat státní podporu v nezaměstnanosti. Určité služby by si mohl stát objednávat a platit v armádě, vězenství, sociálních službách, zdravotnictví, školství apod.
U katolické církvi existují v článku uvedené pochybnosti s nabytím majetku, legálnosti restituce i výše stanovené hodnoty restituovaného majetku. Na druhé straně je zde nejvyšší potřeba s ohledem na udržování kulturních památek. Lze předpokládat, že na toto i do budoucna bude možno využít dotací z evropských fondů, kam přispívají všichni formou daní. Proto je potřeba zvolit vhodný kompromis, což ale rozhodně není současná dohoda.
