600. výročí bitvy u Grünwaldu a české souvislosti

Včera bylo 600. výročí jedné z největších bitev středověku. Bitva u Grünwaldu 15.7.1410 měla ohromný význam pro Polsko a okolní evropské země. Díky ní se stabilizoval polsko-litevský unijní stát a zastavila se rozpínavost Řádu německých rytířů.(1.)

Odhady počtu vojsk se značně liší, některé německé zdroje uvádějí milionovou armádu polsko-litevské unie, střízlivější odhady historiků uvádějí počet polsko-litevského vojska na 20.000-30.000. Řád německých rytířů měl vojsko pravděpodobně méně početné, bylo ale lépe vyzbrojené, zvláště mělo drtivou převahu v kanonech.  (2.)

Polsko-litevským vojskům velel polský král Vladislav II. Jagellonský, který pocházel z litevského panovnického rodu. Po přijetí křesťanství a sňatkem s dědičkou polského trůnu Hedvikou se stal r.1385 polským králem. Po nějaké době se usmířil se svým bratrancem Vytautem, čímž Litva získala svébytnost.

Na polsko-litevské straně stáli též početná ruská vojska ( Smolenské prapory), Tataři, Valaší a další žoldnéři, mezi nimi asi 3000 – 4000 Čechů a Moravanů. Ty vedl Jan Sokol z Lamberka a měl být mezi nimi i Jan Žižka z Trocnova. Dobové záznamy nehovoří ovšem o přílišné statečnosti Čechů. Část polsko-litevského vojska byla prý složena ze sedláků. Polský král využíval služeb velkého množství špehů.

Na straně Řádu německých rytířů vedle řádových rytířů sloužili žoldnéři z řady zemí západní a střední Evropy, včetně zemí Koruny české, především ze Slezska, Lužice a Braniborska.. Dohodou s uherským králem Zikmundem si Řád německých křižáků zakoupil spojenectví s Uherskem, nicméně pomoc zdaleka neodpovídala investovaným 40.000 zlatým.

Ještě před bitvou 24.6. prostřednictvím českých poslů bylo sjednáno příměří. To ale obě strany využily k posilování vojsk a k postupu k budoucímu bojišti.

Před bitvou podle legendy ukázal velitel Řádu Ulrich von Jungingen značnou dávku namyšlenosti, když poslal polskému králi dva rytíře s obnaženými meči, protože prý nemá nikoho, kdo by bojoval po jeho boku. (3.)

Bitva byla zahájena útokem unijních vojsk, nejprve probíhaly srážky mezi lehkou jízdou. Střelba z řádových kanonů selhala, nejspíš z důvodu předcházejícího deště a navlhnutí střelného prachu. Litevcům se podařilo rozmetat křižácké pěšáky a zničit děla. Postupně se ale začala situace na bojišti obracet. Do bojů zasáhla druhá formace křižáků a začala Litevce vytlačovat. Část Litevců se dala na útěk, jiné prameny mluví o předstíraném ústupu. Ustupovaly i polské a hlavně tatarské prapory. Zastavit postup křižáků se podařilo za pomocí tří smolenských praporů, jeden z nich byl téměř celý zničen. (4.) Tato akce ale pomohla polskému králi nasadit na ohrožený úsek zálohy a přejít do postupného protiútoku. Mezitím velké škody křižákům nadělal pěší pluk. Podařilo se opět zformovat prchající Litevce a vpadnout s nimi křižákům do zad. Bitva skončila dobytím křižáckého tábora a pronásledováním prchajícího nepřítele.

Následně polský král obsazoval řadu křižáckých hradů a několik měst, včetně Malborku. Pak se rozhodl pro odchod. Řád se pokusil dobýt své pozice zpět, čímž došlo k několika bitvám, nakonec byl ale uzavřen mír. Podle této dohody musel Řád zaplatit vítězům 100.000 hřiven pražských grošů reparace.

Vedle finanční ztráty znamenala porážka pro Řád německých křižáků ohromné početní oslabení, čímž se nadlouho zastavila další expanze Řádu. (5.)

Dodatky:

1. 15.8. je výročím zahájení ještě jedné významné a pro Němce neúspěšné bitvy, která změnila mapu Evropy. Šlo o druhou bitvu na Marně. Tato bitva rozhodla o výsledku 1. světové války.

2. Pro srovnání. Křižáků v Bitvě na Vítkově v r. 1420 se odhaduje na 30.000, Prahu prý hájilo asi 9.000 obránců.

3. Podobné ukázky arogantnosti a namyšlenosti křižáků nebyly v této době výjimkou. Příkladem je výhružný dopis Johanky z Arku husitům, která v 19 letech slibovala to, co se nepodařilo velkým intervenčním armádám,tj. vyhubit husity. Přitom nikdy nevelela žádné významnější armádě. Příznačné je, že brzo nato byla sama označena za kacířku a upálena.

4. Hrdinná účast Smolenských praporů byla později využívaná sovětskou propagandou, která ji vykreslovala jako ruskou pomoc proti Teutony utlačovaným Slovanům. Tomuto tvrzení příliš neodpovídá skutečnost, že Smolensk byl kdysi součástí litevského státu, čímž bojovníci vlastně bojovali za svého panovníka. A později právě z východu probíhala expanze, která měla za výsledek ztrátu Smolenska.

5.  Řád německých rytířů díky oslabení nemohl o pár let později výrazněji zasáhnout do husitských válek. Do těchto válek nechtěl zasahovat ani polský král. V r. 1432 ovšem uzavřel s husitskými vojsky dohodu, na základě které husitské vojsko vyhlásilo nepřátelství Řádu a v r. 1433 se Sirotci zúčastnili úspěšného tažení polské armády. Při zpáteční cestě byli Sirotci ale přepadeni a značně zdecimovány. To pomohlo k rozbrojům mezi husity a vedlo až k bitvě u Lipan