Pohled z druhé strany na zaklínadlo zvyšování produktivity práce, která postupně znemožní člověku prací se uživit. Poměr mezi cenou výrobku a cenou potřebné práce se neustále zvětšuje, takže za práci si toho koupíme stále méně.
Není to jen národní hrdost, která mi brání uvěřit, že Češi jsou línější a méně schopní, než příslušníci jiných národů. Nemají kratší pracovní dobu, mají horší pracovní podmínky a větší stres, méně svátků i dovolené, a přesto jsou kárání za nedostatečnou produktivitu práce, díky čemuž jejich plat je jen zlomkem platu německého. Problém je v tom, že produktivita práce je poměr ceny vyrobeného zboží k ceně práce, samotná kvalita individuálního pracovníka v tom má jen malý význam. Zásadní je kvalita výrobních prostředků (kapitálu) a vztah k místu, kde se tvoří cena výrobku.
Ještě před 100 lety bylo běžné, že průměrný pracující muž uživil rodinu a žena mohla být v domácnosti. Mí předkové byli vesměs nemajetní a nic než schopnost pracovat neměli. Žádná z mých prababiček však pracovat nemusela. Tenkrát 30 pracujících mužů dokázalo uživit 180 členů jejich rodin včetně dědka na vejminku a zabezpečit je vším tehdy nezbytným zbožím. Mí dědečkové a babičky měli 3 až 12 sourozenců! Pokud se podle různých metodik zvýšila produktivita práce třeba 5x, neznamená to nic jiného, než že za stejný výrobek stačí těmto pracujícím (nejen mužům) zaplatit 5x méně. Samozřejmě hranice chudoby je dnes mnohem výš a tehdejší dělník se spolehlivou prací, považovaný za dobrou partii, by podle dnešních měřítek byl považován za sociálně potřebného. Neměli mobily, televize, lednice, auta, internet, dovolenou a MHD v důchodu zdarma. Jak jsou ale na tom pracující dnes?
Zblblým feministkám se vkládají do huby hesla o tom, že ženy chtějí rovnoprávnost v zaměstnání a že chtějí pracovat stejně jako muži. Je to blbost a vidím to stále kolem sebe. Jsou samozřejmě ženy, které vidí svůj životní cíl v pracovní kariéře. Pro takové to samozřejmě platí, ale jsou to ženy, které po rodině netouží a po kterých na oplátku netouží ani muži. Tedy možná na emancipovaný sex se hodit mohou (představte si pod tím, co chcete), ale na trvalý vztah ne. Aspoň co se mě týče, já bych nechtěl ženu, která se snaží být jako chlap a je rozhodnuta okázale odmítat tradiční přirozenou roli matky v rodině. Pro takové je těhotenství jen nepříjemnou komplikací v kariéře a udržení její rodiny pohromadě má hodně špatnou předpověď.
To jsem ale trochu odbočil. Podstatné je, že na udržení průměrné životní úrovně musí již v rodině pracovat dva lidé a místo pětičlenné rodiny jsou schopni uživit jen 3-4 členy, případně založení rodiny odložit i napořád. Takže to pro ženy není volba, ale nutnost. Ženy s dětmi chodí domů utahané a těší se na vzdalující se důchod, nad kterým zapláčou. A nejen to. Ti méně schopní už nemají na pracovním trhu žádné uplatnění a současní vládci stále trvají na tom, že práce musí každého uživit. Ta stále méně potřebná a relativně stále hůře placená práce má člověka uživit nejen dnes, ale i zabezpečit v důchodu, přičemž stát z těch pracujících klidně sedře kůži a zdaní dvakrát i peníze, které nikdy neviděli. Snaží se přimět lidi uvěřit, že prací se musí uživit dnes i v hypotetickém důchodu sám, a navíc musí uživit i všechny své méně schopné současníky, kteří jsou většinu života na podpoře. Mnozí to již pochopili, že práce není příliš efektivním prostředkem, jak se uživit, a místo práce dělají děti.
V budoucnu další zvyšování produktivity bude znamenat stále menší příjem za práci. Žádné přerozdělování příjmů od pracujících k nepracujícím nám nepomůže. Vládnoucí garnitura má zatím jen jediný recept - zvyšováním důchodového věku postupně odepřít důchod úplně. Bude co nejdéle chválit systém, který údajně dává všem rovné podmínky, ale ve skutečnosti vydává chamtivost, bezohlednost a sobectví za prospěšné vlastnosti, které jsou hnací silou ekonomiky, dokud nemajetní pracující neztratí možnost obživy a nepoteče kvůli tomu krev. I průměrně práceschopní lidé budou zanedlouho těžko zaměstnatelní, protože na práci bude stačit několik procent nejschopnějších. Zatím jsou tito méně schopní lidé předmětem ekonomického zájmu jedině proto, že se na nich dá postavit obrovský byznys s dluhy. Myslím tím státní dluhy a zneužití (lépe zpronevěření) státních i soukromých důchodových fondů na jiné (charitativní) účely. Teprve po vyčerpání těchto zdrojů, až se zjistí, že stát není schopen platit dluhy ani si dál půjčit, i když dal do zástavy i budoucí daňové výnosy, že není schopen plnit své závazky vůči občanům, důchodcům a nemocným 70 letým pracujícím, kteří nedokázali dosáhnout důchodového věku před příchodem zahanbujícího zdravotního stavu, až bude stát mezinárodní arbitráží odsouzen k tomu, že pohledávky soukromých věřitelů mají přednost, pak teprv bude zle.
Možná vás moje líčení naplňuje pocity bezvýchodnosti, ale řešení bych si uměl představit. O tom ale v některém z příštích článků, které se budou týkat témat:
- nepodmíněný příjem - konspirační teorie o testování na imigrantech
- nesmyslnost a nespravedlivost transakčních daní (např. daně z příjmu)
- daň z přidané hodnoty práce
- superhrubá mzda - daň z ubrané hodnoty
- zdanění majetkových práv
Poznámka k diskusi:
Asi jsem nedostatečně zdůraznil nesrovnatelnost zboží a služeb před 100 lety a dnes. V každém případě smysl článku není ve vychvalování tehdejších poměrů, ale v tom, že z dostupného zboží a služeb si ten, kdo je vyrobil, může pořídit stále menší díl.
Odkazy na další články:
