Se záchranným fondem EU se bude hospodařit pěkně po bolševicku

Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Budeme platit podle svých schopností, ale nebudeme rozhodovat o tom, na jaké potřeby a komu budou peníze darovány. EU zabíjí víc much jednou ranou.

Pokud se stát zadlužuje z rozhodnutí vlastní vlády, dá se aspoň předpokládat, že se dluhem pokryje společenská potřeba. Dočasná pomoc živnostníkům a firmám jim může pomoci přežít nejtěžší období propadu poptávky. Myslím, že 500 mld. schodku zdaleka není konečná částka, protože samotný výpadek daní bude asi větší. V každém případě vláda ve značné míře použije tyto peníze na věci, o kterých si myslí, že jim rozumí a že jsou potřebné.

U peněz, které svěříme EU (respektive EK), je tomu však zcela jinak. Motivací EU vůbec není nějaká pomoc státům, ale pouze sama sobě prodloužit existenci. Samozřejmě, že jako vždy rozhodují mocní, což jsou soukromé banky s právem tisknout peníze. Cenou za další existenci EU je, aby EU zajistila, že banky dostanou ze zbankrotovaných jižních států zpět své peníze i s rizikovou prémií. Státy, jejichž dluhy byly opakovaně restrukturalizovány, jsou celá léta technicky v bankrotu. Z nich není možné vyrazit víc. Když to nejde vyrazit z dlužníků, mají to zaplatit všichni.

V koronakrizi se ukázalo, že EU je naprosto neschopná řešit jakékoli praktické problémy. Vynálezem a schválením vzniku fondu pro pomoc postiženým státům se vyřeší tyto problémy:

• Získá peníze z nových daní, které bude moci použít na další prosazování těch evropských "hodnot", které nikdo nechce podporovat dobrovolně, takže jsou odsouzeny žít jen z dotací.
• Neochotu států podporovat protiuhlíkové a jiné "zelené" investice, protože nikdo se jich již na nic ptát nebude.
• Moc rozdělovat cizí peníze nazývá se mocí politickou. Státy si budou moci peníze od EU vyprosit, ale pouze když budou poslušné.
• Společný dluh upevní jednotu EU, z dluhové unie totiž bude nemožné vystoupit, protože dluh bude nemožné splatit.
• Již dnes se téměř nikdo nepokouší vyvolat diskusi o tom, že EU jako subjekt se nesmí zadlužovat (Smlouva o fungování EU, čl. 310).

Když se někdo má zaručit za něčí dluhy, zpravidla je to někdo dlužníkovi blízký. Příbuzný nebo někdo,  kdo zná jeho situaci, ví, na co si půjčuje a zná jeho schopnost splácet. O tomto dluhu víme toto: Podepisujeme záruku za placení dluhu těmi, kterým nikdo neche půjčit, dokonce ani neznáme konečnou částku, neboť toto je určitě jen začátek. Když budeme poslušní, dostaneme část peněz zpět na věci, které dělat nechceme, o jejichž prospěšnosti by se dalo s úspěchem pochybovat, ale které nám EU nařídí.

EU zanikne, dluhy zůstanou. Opravdu potřebujeme, aby naše vnoučata a jejich pravnoučata platila tak vysokou cenu za tu čest, že jejich předkové souhlasili být ve stejném žaláři, jako Řekové?