Turbulence v evropské ekonomice v poslední době prověřují všechno co Evropská unie desetiletí poctivě stavěla a budovala. Její největší a zároveň nejodvážnější projekt, a sice společná evropská měna euro, se dostává do pozice vytouženého dítěte, které v období puberty nepřináší svým rodičům již jen radost, a kteří až teď zjišťují, kde udělali chyby ve výchově.
Vrozenou vadou eura se stala strukturální nesourodost eurozóny. Rozdíly v konkurenceschopnosti mezi jednotlivými zeměmi zapříčinily přehřívání periferních ekonomik, zdražování jejich pracovní síly a tím i růst nezaměstnanosti. Opatření chránící stávající zaměstnance pak při nedostatku nových pracovních míst vyústily v obrovskou nezaměstnanost absolventů a mladých lidí bez pracovních zkušeností. Chronické onemocnění měny způsobil fiskální vývoj zemí, které si v době vyššího hospodářského růstu nevytvořily rozpočtové přebytky, ale naopak neúměrně dlouho fungovaly deficitně. Přestože limity v podobě Maastrichtských kritérií a Paktu růstu a stability stanoveny byly, společná nedisciplinovanost rozjela morální hazard, který přerostl do dnešních rozměrů. Snížení těchto deficitů bude v období minimálního hospodářského růstu nelehké, ne-li u některých států nemožné. Další ránu eurozóně zasadilo její institucionální nastavení, které nedává prostor rychlým a razantním rozhodnutím napříč nejen eurozónou ale i celou Evropskou unií. EU nemá vyřešený postup v krizových situacích a současně z fiskálního hlediska neexistuje jednotný koordinační orgán jakým je Evropská centrální banka v měnové oblasti. Schůzky Rady ministrů financí, které by takovouto společnou fiskální politiku měly zajišťovat, nejsou dostatečně silnou institucí. Měnová unie je tak odvážným a záslužným projektem, který je však prozatím bohužel mnohem více politickým než ekonomickým.
Odhlédneme-li od těchto konstrukčních závad, které Evropská unie postupně získávala, nebyla to ona, která vleklou krizi způsobila. Současnou situaci odstartovala světová finanční krize v roce 2008, která se na evropské ekonomiky přesunula ze Spojených států. Evropské trhy, pro které je USA významným dovozcem, ztratily klíčovou poptávku po svém zboží právě zde. Většina států v Evropě se ekonomiku snažila podnítit různými druhy fiskálních stimulů, které však množství dluhů navyšovaly v ještě závratnějším tempu. Keynesiánská politika, která k nastartování ekonomiky prosazuje stimulaci agregátní poptávky nezafungovala, protože za touto podporou nestojí uspořený finanční kapitál z minulých let. Naopak razantnější navyšování dluhů začalo na trzích vyvolávat nedůvěru, jež má v oblasti ekonomiky vždy neblahý vliv. Viníka současné krize pak nelze hledat tak snadno. Řada států sice podlehla líbivému a zdánlivě nízkonákladovému financování svých rozpočtových deficitů, ale byly to právě trhy a soukromí finančníci, kteří s vidinou snadných zisků půjčovali na všechny strany jak jednotlivým zemím, tak zvláště ve Spojených státech financovali hypotéční krizi. Chyby těchto soukromých bank a privátních bankéřů byly vykupovány z veřejných rozpočtů většiny států, které pak své dluhy navyšovaly ještě razantněji. Půjčování peněž je totiž relativně nejsnazší formou výdělku, při které není nutné vytvořit jakoukoliv hodnotu nebo pracovní místo, stačí jen efektivně přesunovat finanční kapitál a „kasírovat“ dlužníky, což se ještě snadněji dělá ve chvíli, kdy máte jistotu, že vaše investiční pochybení zaplatí stát a tedy prakticky všichni jeho obyvatelé. O tom, že manažeři a ředitelé bank byli za své „dobré vedení“ ještě bohatě odměněni tučnými padáky už v občanech může vyvolávat pouze zlost a nedůvěru v celý systém. Svoji negativní roli sehráli i „hlídací psi“ finančního sektoru, tedy ratingové agentury, které navyšování dluhů dlouhá léta přihlížely. Doklad o jejich špatné práci dnes představuje překotné snižování hodnocení zemí o několik stupňů zároveň a v rychlém sledu za sebou. To jak dnes postupují ukazuje, že již kdysi dávno ve svém hodnocení zaspaly a na situaci se tak přímo podílely. Nelze se pak divit, že se Evropská unie chystá bránit takovými opatřeními jako jsou regulace bankovního sektoru nebo transakční daň.
Eurozóna se však do budoucna bude muset ze svých chyb poučit a narovnat fiskální deficity i rychlost a přesvědčivost svých rozhodnutí. Tato řešení pro ni budou v krátkodobém horizontu velmi bolestivá, ale krok zpátky by znamenal omezení vize Evropy jako jednoho z budoucích hybatelů světového dění. Navzdory řadě kritiků má náš kontinent mnoho co nabídnout díky vysoké a kvalitní úrovni vzdělanosti svých obyvatel oproti jiným kontinentům.
