Přežít pubertu svého dítka je kolikrát věru nadlidský výkon. Rodič se musí obrnit trpělivostí a říkat si, že se toto neděje jen v jeho rodině
Motto "Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt!" (Přísloví Šalamounova, Druhá sbírka, 19.18)
Moje puberta. Nebo bych také mohla říci holka na zabití. Ale to je snad název jednoho českého filmu, nebo snad ne? Chci jen říci, že když jsem se ocitla v 8. třídě a posléze v 9., že to, jak jsem se chovala, bylo útokem na nervy a trpělivost mých rodičů. Do 7. třídy se mnou žádné problémy nebyly, ale úderem 8. třídy se vše změnilo a já prodělala proměnu ve štěkající příšeru, kterou nezajímalo vůbec nic, krom vizáže a potažmo i druhého pohlaví.
Byly jsme čtyři nerozlučné kamarádky. Já, krasavice Blanka, hubená Vlasta a poněkud zaoblená Jarmila. Střelené, upovídané, všechno jsme si chtěly vyzkoušet. Cigarety, alkohol (ale ten naštěstí, když jsme ukončily 9. třídu, ale stejně to bylo nepřiměřeně brzy). U nás to začalo vizáží. Kamarádky konstatovaly, že musíme něco udělat se svým obočím, že ho nemůžeme mít jako Brežněv. Pomohla žiletka. Už ani nevím, kterému tátovi jsme sebraly holicí strojek, v té době to nebyl žádný gillette, ale ke svému účelu posloužil. Sešly jsme se, abychom provedly náležitou úpravu nadočnicového porostu, s jehož výsledkem jsme byly spokojené. Moje maminka si toho samozřejmě všimla, ale nic neřekla, počkala, až se domů vrátí živitel rodiny, a pak si mě oba povolali k výslechu. Musela jsem jim své obočí ukázat, na což oba souhlasně reagovali slovy, že vypadám jako maškara. Ale mně bylo naprosto fuk, co si mí rodiče myslí, důležité bylo, že jsme v tomto byly s kamarádkami zajedno.
Abychom svůj půvab vylepšily, chtěly jsme chodit nalíčené, jak jsme to viděly v módních časopisech. V době naší puberty bylo líčení do školy striktně zakázané. Když ne do školy, aspoň po škole. Jenže jsme neměly peníze, abychom si nezbytná krášlidla mohly zakoupit. Pak přišla Blanka s tím, že můžeme jako oční stíny použít školní křídu. Sehnat ji ve škole nebyl žádný problém. Pro mě a Vlastu zelenou, protože máme zelené oči, Blanka s Jarmilou se rozhodly pro barvu modrou. Nikdy jsme se necítily krásnější. S brutálně vyholeným obočím a k tomu nalíčené oči školními křídami. Na rtěnku jsme také neměly peníze, ale byly jsme holky šikovné, které si poradily v každé situaci. Jarmilu napadlo smíchat krém dohromady s dětským zásypem. Z toho vznikla hmota tuhé konzistence, jíž jsme si namatlaly rty. Měly jsme všechny čtyři rty úplně bílé. K dokonalosti nám chyběl jen make-up. Tenkrát se prodával dermacol, který byl pro nás cenově nedostupný. Ten byl ze všech zkrášlujících prostředků nejdražší. Ale poradily jsme si. Řekly jsme si, že odneseme nějaké oblečení do bazaru a z utržených peněz si budeme moci koupit vysněný dermacol. Každá z nás doma popadla nějaké oblečení či boty a mašírovaly jsme si to do bazaru. Jenže když prodavačka viděla, co jí nabízíme, k naší lítosti nám sdělila, že nic takového nevykupují. Měly jsme vztek. Už jsme měly vyholené obočí, oční víčka nabarvená školními křídami a rty namalované doběla, scházel nám jen make-up. A jak jsme měly vztek, napadlo Vlastu, že se aspoň někomu pomstíme. Jejímu krejčímu, kterému jsme neřekly jinak než krejčí Kudlička. Veškeré ty hadry, které jsme chtěly zpeněžit, jsme mu rozvěsily na vstupní dveře do bytu. Pak jsme utekly a smíchy se jen popadaly. On prý pak po domě rozhlásil, že se mu tam nějaká kurva svlékla.
Protože zakoupení dermacolu pro nás znamenalo poslední krok k tomu, abychom byly opravdu, ale opravdu atraktivní, každá jsme v rodině zažebrala a poprosila své rodiče, zda by jí dali peníze. Už nevím, na co jsme řekly, že je potřebujeme. Když jsme daly peníze dohromady, spočítaly jsme si, že nám to vychází na jedno balení zázračného krému. Ale uměly jsme se rozdělit. Řekly jsme si, že si každá z tubičky vytlačí potřebné množství make-upu. Já jsem si na to přinesla krabičku na mýdlo. V drogerii byl k dostání pouze jeden odstín, ten úplně nejtmavší. Nám to bylo jedno, důležité bylo, abychom měly tento zázrak na svých pihovatých tvářích. Po zakoupení krému jsme si jej ihned nanesly na obličej. Na krk jsme zapomněly, ten zůstal naprosto bílý. Naše pleť se zbarvila tak, že jsme vypadaly jako Indiánky. Indiánky s bílým krkem. Dokonce jsme byly natolik drzé, že jsme takto zmalované šly i do školy. Pro naši třídní šok. Všechny si nás zavolala do kabinetu a tam nám vyčinila. My se jen přiblble usmívaly a musely jí slíbit, že jako zmalované maškary do školy chodit nebudeme.
Blanka se hodně líbila klukům. Asi jediná z nás. A v 8. třídě s jedním randila a on s ní samozřejmě prováděl různé dotykové a líbací praktiky. Měly jsme zrovna tělocvik, byly to odpolední hodiny, Blanka dorazila, venku pořádné vedro, ale Blanka měla na krku šátek. Neúprosná tělocvikářka jí nařídila, že se šátkem cvičit nebude. Blanka se zprvu bránila, nakonec musela šátek sundat. A pod ním cucflek jak hrom. Učitelka se jí zeptala, co to má znamenat, na což jí Blanka opáčila s tím, že dostala při atletickém tréninku ránu diskem do krku. Řvaly jsme smíchy, učitelka zůstala chladná a dala nám na hodině co proto.
Doma jsme komunikovaly štěkáním. Rodiče se pro nás stali trapnými tvory, na něž bylo lze jen štěkat. Doma mi vyhrožovali, že mě dají do dětského domova, leč já štěkala stále dál. Moje kamarádky na tom byly obdobně. Když jsme neštěkaly, vymýšlely jsme, co by se dalo dělat. Napadlo nás dát klukům do svačiny projímadlo. Koupily jsme prášky v lékárně a ty rozdrtily na prach. Nejprve jsme to vyzkoušely na fikusu, jenž byl chloubou mé maminky. Daly jsme projímadlo do vody a květinu roztokem zalily. Reakce okamžitá, fikus vzal za své. Moje maminka nemohla pochopit, co se mohlo stát její pýše, protože byla na krásný fikus opravdu pyšná. Kdo by se k něčemu takovému přiznal, my určitě ne.
Krom rodičů jsme brnkaly na nervy svým učitelům. Kreativní v tomto směru jsme byly víc než dost. Zimní období, ve škole se pořádně topilo a Jarmila dostala nápad, že bychom mohly mezi žebra radiátorů nacpat olomoucké syrečky. Kluci v tom jeli s námi. Nevím, kolik balení páchnoucích syrečků se sešlo, ale výsledek našeho snažení se neminul účinkem. Každý učitel, když vstoupil do třídy, se zděsil. Muselo se větrat a nikdo z nás se samozřejmě nepřiznal, co je příčinou zápachu. To objevily odpoledne až uklízečky.
Mám-li to vše shrnout, puberta s námi mlátila víc než dost. A vidíte, rodiče i učitelé to přežili, z nás se staly vzdělané ženy a matky, které rovněž musely řešit problémy se svými pubertálními pometly. A tak to bylo, je a bude stále. Bez ohledu na svět kolem, příroda v tomto směru zůstává stejná. Když nastoupí puberta, rodiče se hroutí, ale jejich potomci mají zkrátka vše na salámu.
