Vyprávění ženy o své dceři, která na podzim oslaví své šestnácté narozeniny a která se jí vymyká z rukou
Motto "Je pokolení, které zlořečí svému otci a své matce nežehná, pokolení, které se pokládá za čisté, ale není umyto od své špíny." (Přísloví, Menší sbírky, Slova Agúrova, 30.11)
Ano, je to pravda. To strašidlo s červenými vlasy na hlavě a černými drápy je prosím moje dcera. Andílek, kterého jsem si vybojovala, protože jsem ji počala v sedmnácti. Tenkrát mě můj táta chtěl zmlátit, ale já mu řekla, ať si zkusí uhodit ženu, která je těhotná. Spadla jsem do všeho velmi záhy, velmi záhy jsem se rozvedla a zůstala se svým strašidlem sama. Zkraje mého mateřství mi Sabina splňovala vše, co jsem si jako máma mohla přát. Vše šlo až do puberty, ta nastala kolem dceřiných dvanáctých narozenin. A od té doby to jde stále více z kopce, pociťuji stavy zoufalství, protože si nevím rady, co se strašidlem bude dál. Žádný mužský na obzoru, rodiče navštěvujeme sporadicky, protože se tam pokaždé všichni pohádáme. Rodiče mi nemohou odpustit, že jsem tenkrát nešla na potrat. Prý by bylo dnes o starost méně. I když mě moje strašidlo štve víc než dost, nesnesu jakoukoli kritiku na jeho stranu. V tu chvíli se ze mě stává matka obranářka, a aby to alespoň někdy strašidlo kvitovalo s povděkem, o tom si mohu nechat zdát.
Jak tohle všechno půjde dál. Když se stalo, co se stalo. Mohu být ráda, že se Sabině podařilo ukončit základní školní docházku v deváté třídě. Dnes prý je jejím kamarádům šumafuk, jestli propadnou či ne. Prý se nic neděje a proč by se také mělo dít. Co se strašidlem po škole, v tom mi nikdo neporadil. Holka si postavila hlavu, že půjde na kadeřnici. Dnes tam vezmou každého, žádné známky nehrají roli, dnes tam jdou nejhloupější ze všech hloupých. Jen co se o té škole povídá. V práci se mnou dělá Mirka a ta má kamarádku, která tam učí. Děs a hrůza. A také špína a vši. Budoucí kadeřnice a mají vši. Ráno tam prý probíhá odvšivování a dezinfikování. Jako někde v lágru, jako někde ve vězení. A aby se moje strašidlo prezentovalo tím, že se bude učit na kadeřnici, obarvilo si vlasy na červeno, část vlasů si vyholila, a když jsem se jí zhrozila, řekla, že můžu být ráda, že je nemá na modro jako její nejlepší kamarádka Simona.
Výchovu nezvládám a nezvládnu. My jsme takoví nebyli, víc jsme poslouchali. To ano, ale musel zafungovat táta. A s ním Sabina nevyrůstá a taky mi to tolikrát omlátila o hlavu. Že jsem si ji mohla udělat aspoň s někým, kdo má pořádný bourák. Táta na ni kašle, oženil se podruhé a jako by jeho prvorozená dcera neexistovala. A když jsem si domů někoho přivedla, že by mohla mít náhradního otce, dělala takové seky a excesy, že se každý rád odporoučel, odkud přišel.
A tak v životě trčím sama se svým strašidlem, které stále více expanduje do mého světa, do mých zásad a nastavuje nová pravidla, z nichž se hroutím. Našla jsem jí cigarety a ona mi drze řekla, že to není žádná droga, že to snad vyzkouší každý. Chodí po ulici s partou kamarádů a v ruce cigaretu. Mě by můj otec zabil, ji nemá zabít kdo. Snad jedině já, ale to bych putovala za katr, což se mi nechce. Když si myslíte, že už hůře být nemůže, vaše strašidlo vás přesvědčí o opaku. Jako v sobotu.
Sabina si vyškemrala, abych ji pustila se Simonou na diskotéku. Že už je jediná, kdo ještě nebyl. Hučení, to mému strašidlu jde snad ze všeho nejlépe. Umí do člověka hučet tak dlouho, až člověk povolí. I já jsem povolila šrouby svých předsevzetí, abych se nechala uhučet, že se na diskotéku chodit musí a pak o všem napsat na facebook. Jako odměnu za vysvědčení. Za ty čtyřky s odřenýma ušima? Tomu že se říká vysvědčení?
Domluva zněla do půlnoci. Ani o minutu později. Sabina umí tak krásně slibovat, kdyby jí šlo všechno tak kouzelně jako sliby, byl by život s ní o poznání lehčí. Oblékla se dost vyzývavě, ale moje komentáře se minuly účinkem. Těsné bílé džíny a k tomu tílko pod prsa. Červené vlasy a oči namalované do černa. Co dokáže strašidlo udělat ze svého dívčího obličeje, je pro mě nepochopitelné. Místo aby nechala zvýraznit své mládí a jemné rysy, stylizuje se do příšery s rudými vlasy a rozmazanými čárami kol očí.
Moje babička vždycky říkávala, že není tak hrozně, aby nemohlo být v životě ještě hůře. Neumíte si představit, jak jí dávám za pravdu. Přežila jsem dceřino vysvědčení, drzost a věčné držkování, její karmínové vlasy i brutální líčení, kouření. Copak toho není dost, copak už to nemůže skončit? Bohužel toho dost není. Puberta nabírá stále větší grády, připadáte si jako na horské dráze, máte pocit, že máte strachy v kalhotách, když přijde další překvapení, které vám kalhoty zaplní ještě víc.
Mohla jsem počítat s tím, že sliby mého strašidla jsou jen pouhými slovy, za nimiž žádné činy nestojí. Půlnoc a Sabina nikde. Když jsem se jí pokoušela dovolat, nebrala to. A když jsem jí volala snad počtvrté, měla mobil vypnutý. I když mě moje pubertální dítko nesmírně štve, kdy si kolikrát říkám "Proč zrovna já musím mít doma takového zloducha", přesto přijde chvíle, kdy se o své strašidlo bojím. A já skoro drkotala zuby a ve své fantazii jsem si představovala, že můj andílek skončil v drápech nějakého úchyla. V duchu jsem se své dceři omluvila za všechny okamžiky, kdy jsem jí lála. Jen aby se mi vrátila v pořádku domů.
A ona se vrátila. Kolem druhé ráno zarachotily ve dveřích klíče a strašidlo stanulo doma. Vylétla jsem z postele, abych si ji pořádně podala. Ze vzteku jsem jí vlepila facku, ale přišlo mi, že přišla z ještě vzdálenější planety, než jak zpravidla chodí. Nemluvila, jen nepřítomně civěla. Na facku nereagovala. A když jsem se jí dotkla, zjistila jsem, že má úplně mokré kalhoty. Přitom venku sucho. Na mou otázku, proč přišla v mokrých kalhotách, jen řekla, že spadla do kašny. Měla jsem sto chutí vrazit jí ještě jednu, zmlátit ji celou za všechna příkoří, která musím jako matka trpět. Ale šla jsem si beze slov lehnout.
Usnout jsem nemohla, spánek nepřicházel, prožila jsem příliš mnoho vzruchů, jež mi strašidlo připravilo. A světe, div, se, ono to nekončilo. Protože následující den má dcera na svém facebooku zveřejnila, že už není panna. Že za její deflorací stojí její bývalý spolužák Daniel, který se holedbá tím, že se učit nemusí, protože má od táty slíbenou hospodu. Jeho táta jich vlastní tři a jednu má prý přiklepnout svému budižkničemu, který na škole proslul tím, že propadal a nakonec ze školy vylezl z osmé třídy ve věku šestnácti let. Tenhle padouch má na svědomí, že moje dcera poznala dary muže. Prý se vše odehrálo velmi rychle. V parku. Daniel byl nedočkavý, ani nestačil z holky strhnout kalhoty, taková rychlovka a dcera, protože to bylo poprvé, si krví umazala kalhoty. Žádné že by měla spadnout do kašny, ale první sex, o němž píše svým přátelům na sociální síti. Kalhoty si prý v kašně vyprala a užila si při tom s Danielem spoustu legrace
Tak to jsem už v řiti. Rodiče by mi řekli, že jablko nepadá daleko od stromu, moje strašidlo je moje jablko, ale já bych si pro ni přála, aby byla přinejmenším avokádem. Aby znala svou cenu a mohli si ji dopřát jen někteří. Aby nebyla jako já. Bojím se, že sex se stane naším dalším ohniskem, vůbec nevím, jak si to vše ustojím. Co přijde teď, co mě ještě čeká, čím víc mě může moje strašidlo překvapit? Nevím a mám strach...
