Nikdo mně nevymluví můj názor, že člověku je lépe dožíti svůj život doma. Domovy pro seniory nemusí být dobrou zárukou toho, že se bude jednomu odcházet z tohoto světa s pokojem v duši.
Motto "Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá." (Kazatel 1, Věčný koloběh, 1.3, 1.4)
Nikdo mně nevymluví můj názor, že člověku je lépe dožíti svůj život doma. Domovy pro seniory nemusí být dobrou zárukou toho, že se bude jednomu odcházet z tohoto světa s pokojem v duši.
I když se v polistopadové době značně zlepšil standard domovů pro seniory, přesto nemohou nahradit tradiční domov, v němž člověk prožil svůj život. Být v současnosti klientem v některých z domovů pro seniory není žádnou výhrou. Naprostá izolace od okolního světa. Trávit veškerý čas jen na pokoji bez možnosti vycházet. Nesetkávat se se svými blízkými. Být odkázán jen na sterilní místnost, v níž chybí pohlazení. Nazvala bych to klecovým dožíváním. Jsme proti klecovému chovu slepic, ale situace, jíž musí senioři v domovech dnes čelit, se nejeví ničím lepším. Zatímco slepic je v klecích víc než dost, oproti tomu klec, v níž dožívá nejeden senior, hovoří o odloučenosti a samotě. Senior citově strádá, ale koho to zajímá.
Izolace není ničím příjemným pro nikoho, dokáže značně nabourat psychiku, a tam, kde psychika churaví, churaví i tělo. Člověk bez pohlazení strádá a ztrácí vůli k životu. Lehko onemocní. A to se může dít seniorům, kteří se stávají snadným cílem nových virů. Bez lidských dotyků není život životem. Člověk k životu potřebuje pohlazení. Když není něco takového nablízku, je možná kompenzace. Může pohladit hudba, dobrá kniha, film, pohled z okna. I takové pohlazení pomáhá přežít v situacích, kdy život bolí.
Stále se hovoří o nejzranitelnější části naší populace, o našich seniorech. Že musí být chráněni. Tomu rozumím. Ale nemyslím si, že zavřít seniora do jedné místnosti, omezit jej v kontaktech, dělat mu opakovaně cesty na pozitivitu covidu-19, je tou nejlepší cestou. Určitě to nevede k duševní pohodě, může to v něm spíše vyvolat pocity úzkosti a strachu. Nemá nikoho nablízku, s kým by si mohl popovídat. Telefony vše nenahradí, jsou studené a postrádají lidské teplo. A lidské teplo potřebují senioři víc než kdokoli jiný. Potřebují pohlazení, které se jim bohužel v mnohých případech nedostává.
Už několikrát jsem citovala slova Karla Čapka, že se člověk narodil z lásky. A dostává se mu jí dostatečně, když odchází z tohoto světa? Pochybuji, zvlášť když někdo dožívá v čekárně na smrt, jak by se rovněž dala nazvat izolovaná místnost v domově pro seniory...
