Sedím sama v koutu restaurace. Manžel právě odlezl i s talířem a někde mezi barem a záchody se snaží nakrmit zdrhající dítě.
Usrknu z domácí limonády. Situace o kus dál začíná být zajímavá. Koutkem oka sleduji, jak ten muž, kterýho vlastně vůbec neznám, zkříží tomu neznámému dítěti cestu a výstražně zvedne vidličku s napíchnutým soustem. Pohledy obou se střetnou a vidlička odrazí světlo zapadajícího slunce. Pak ale to dítě, říkejme mu třeba Adam, ucítí možnost ústupu vpravo, výskne si a zmizí za židličkou. Tatínek za ním. Adam za sebou shazuje věšák, který ovšem tatínek odmrští k vedlejšímu stolu. Adam kličkuje mezi stoly, řehtá se a nakonec nabourá hlavou do kamenného sloupku. Potichu polknu kus grilované cukety.
Kde jsou doby, kdy jsem v podobných situacích o rodičích takto „nevychovaných“ dětí vynášela kritické soudy. Řeknu vám kde. V propadlišti dějin, které se otevřelo zhruba před 20 měsíci. Tehdy se narodil Adam. Dnes bych se chtěla zpětně omluvit všem těmto rodičům. Řekla bych jim asi: „Děláte to dobře, dítě potřebuje mít autonomii, pocit, že se může svobodně rozhodovat. Vidím, že zakazujete jen, když to dává smysl a dítě nezbijete, když neposlouchá. To je chvályhodné, protože na prvním místě je přeci vřelý vztah mezi dítětem a rodiči. Držím Vám palce.“
Někdy to může být náročné. Zvlášť pokud se vaše dítě zrovna vyžívá v testování nastavených hranic. Prostě zkouší, jestli pořád nesmí to, co nesměl před minutou. Nejdřív na vás hodí ten look - koukej mami, jdu to udělat - a pak začne mlátit houpacím křeslem do vitríny.
Pokud by měl Adam žákovskou knížku, našli byste tam poznámky typu: „Opakovaně bouchal do televize dřevěnými hračkami. Když jsem dřevěné hračky uklidila a před televizi dala překážku, protáhnul se z boku a do televize dál bouchal hopíkem. Než jsem mu v tom stihla zabránit, tak televizi rozbil.“ Nebo: „V obchodním domě s nábytkem utekl do oddělení světel. Když jsem za ním běžela, nevinně stál a usmíval se.“
Četla jsem, že když se dítě takhle chová, tak se vás nesnaží nasrat, ale pouze se učí, jak funguje svět. Zřejmě si potřebuje ověřit, že po stejném chování, následuje stejná reakce. Ok, Adam není zlobivý, ale pouze učenlivý. Vzpomenu si na to pokaždé, když budu kupovat novou televizi.
Budu si teď trochu protiřečit. Adam není učenlivý. Není ani zlobivý, ani hodný, ani šikovný, ani nešika. Je to prostě Adam a nemá na sobě nalepenou žádnou nálepku. Věřím, že škatulkovat lidi vede všeobecně ku škodě. A z duše to nesnáším.
Jenže pak jednoho dne jdeme s Adámkem na úřad a bum. Adam neměl příliš trpělivosti, aby se nechal vyfotit na občanský průkaz, a tak se úřednice dohadovaly, co s tím. Jedna potom navrhla, že na mě hodí deku. Zřejmě aby mě Adam neviděl. Druhá jí odpověděla, že to nepůjde, protože - teď cituji: „Je to takový fixovaný zlobílek.“
To jako mluví o Adamovi!? Pro jistotu si to ověřím. Ano, je to tak. Podívám se na Adamův úžasný nevinný pohled a nedá mi to, abych se jí nepokusila vysvětlit, že podobné komentáře by si mohla odpustit. Potom se cítím jako vyvrhel společnosti. Sama proti zástupcům společnosti, sama proti všem.
A co když je to pravda? Po očku Adama sleduji, jak si spokojeně hraje u kanálu, a hlodá ve mně červíček, jestli z něj přeci jen nebude zlobíček.
Když si o týden později jdeme občanský průkaz vyzvednout, je obloha opět temně zatažená. Pak se objeví moje číslo a já s hranou sebedůvěrou přistoupím k přepážce. Držím občanku v ruce, možná jen párkrát poplivanou. Ještě jednou se úřednice na průkaz zadívá: „Hezká fotka, škoda jen, že je na ní váš syn takový smutný.“
Je to tu. Vyrovnej se s tím, matko! Tvůj syn je zlobivý, fixovaný a navíc smutný. A ty o tom ani nevíš.
Sedím s Adamem v koutu restaurace. Dnes bych si dala nejraději smažák, ale kvůli Adamovi jsem si objednala kuřecí prso s grilovanou zeleninou. Adam toho moc nesní, a tak vytahuju knížku o autech. Probíhá boj o každé ham. Podávám mu pivní tácek, trhám ubrousky, dělám ze sebe debila. Vzdávám to. Většina oběda skončí na zemi. Rozčílená beru ubrousek a jdu uklízet. A jak se tak skloním s hlavou pod Adamovu židličku, ucítím jeho malou ručičku ve svých vlasech. Snaží se mě pohladit. Kouknu na něj a on se na mě láskyplně usmívá. Svět je krásný. Adam je ten nejhodnější, nejšikovnější a nejmilejší miláček!
