Za nás to nebylo..... (Mobily + wifi )

Táhne mi na čtyřicítku. Připadám si v nejlepších letech. Nejsem stará, ale hodně pamatuju. V době, kdy jsem začala chodit s kamarády na pivo ještě nebyly mobily.

Dobře, byly, ale ne rozhodně pro každého.  Když jsme šli na “pivo”,  popovídat si, neřvala hudba a bavili jsme se o všem možném. Novinky byly pár hodin nebo dnů staré.

Dneska je všechno jinak. Lidi sedí v restauraci, za mě to byla hospoda. Vybírali jsme si podle kvality piva. Dnes? Dobře dojdu, jedině jestli je tam wifi! Fotky jsme nosili v albu. Teď? Display. Když nás nadchla nějaká písnička, čekali jsme, až ji zahrajou v rádiu a umlčeli jsme celu hospodu. Teď? Počkej, pustím ti něco....

    Uměli jsme popsat osobu, která se nám líbí rukama, nohama a hlavně slovy. Dnes? Počkej, ukážu ti profil. Kdo nemá FB, ten NEEXISTUJE.

    Když jsme se na pivo domlouvali, řekli jsme si týden dopředu datum a čas a sešli jsme se. Teď? Pár minut před začnou chodit sms nebo zprávy z různých komunikátorů, že ten či onen přijde později nebo nepřijde vůbec.

    Zrovna sedím ve své oblíbené “restauraci” a hodně mě mrzí, že bez mobilu se tady prostě neexistuje. Dokonce i číšník dělá objednávku do mobilu.

    Je fajn, že můžu komunikovat s lidmi, kteří jsou hodně daleko, ale nic nenahradí pohled do očí, zvuk upřímného smíchu. Co na tom, že zní jako hýkání osla, ale je to smích kamaráda, který si na mě udělal čas. Vypnul mobil a směje se tomu, jak k vyjádření používám ruce a nohy a trpělivě čeká na dopovězení historky z dovolené, po té co mě přejde záchvat smíchu.

    Ve zprávě můžu použít smajlíka, poslat fotku, ale pohled, grimasu a hlavně ten osobní kontakt žádný kecálek nebo sociální síť nenahradí.

    Ano, taky jsem na sociální síti. Taky vlastním mobil, ale chodím se svými přáteli na pivo, kafe nebo neperlivou vodu. Oční kontakt a poplácání do zad mi žádný mobil nenahradí.

Na zdraví!