Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

Letos jsem si koupila nové kolo. A protože moje stará dobrá výbava je modrá a ta má k zelené blízko, tak jsem si odvážně nekoupila nové módní doplňky v barvě bicyklu. Pro sportovní aktivitu potřebuju motivaci. Přece nebudu sportovat jen tak pro nic za nic. Takže jsem se rozhodla pro Brazilskou jízdu, na kterou jsem se registrovala na stránkách virtualni-zavod.cz. Nejkratší možná trať byla 20 km. To dám úplně v pohodě. Však nejsem žádné béčko.

V plánu jsem měla trasu kolem řeky (Ostravice a pak Odra) s tím, že dojedu do Vrbice a osvěžím se koupáním. První zádrhel byl v plánování trasy. Tahle měla jen necelých 10 km. No co, tak pojedu kolem řeky opačným směrem. Podél vody samozřejmě nemůžou být velké kopce, tak to dám tam i zpět. Takže šup do plavek, batoh s ručníkem a vodou (bandaska by mi nestačila, venku bylo 30 stupňů) na záda a tradá.

Cesta k řece v pohodě. Skoro pořád z kopce. Přes centrum kolem vody se mi tam sice motali nějací běžci, ale s dostatečným odstupem a v klidu jsem se vyhnuli. Jakmile jsem projela kolem Karolíny a chytla směr Frýdek, došlo mi, že proti proudu je do kopce a co hůř. Bylo to proti větru!!! Rozhodně nemám aerodynamickou postavu, takže ten odpor byl hrozný. Myslím tím odpor vzduchu samozřejmě. Jistá nechuť k cyklistice se u mě projevila po cca 15 kilometrech, ale k odporu to nedošlo.

Připadlo mi, že všichni jedou proti mně, a ještě k tomu rychle. No jasně, to se vám to jede s větrem v zádech, někteří s baterií, někteří na koloběžce s baterií. To by uměl každý. Od toho 15tého kilometru jsem počítala každý metr. Byl to opravdu boj odhodlání a sebezapření. Přece to nezabalím! Hlavou mi letěly myšlenky, no tak zpátky je to taky 20, tak si odpočinu a v opačném směru tu dvacku pokořím na jeden zátah. Projela jsem v Paskově kolem cyklorestaurace, jenže mi chyběly 2 km do limitu, tak jsem měla v plánu dojet 20 a vrátit se. Mělo to tak být. Protože za cca 1,5 km byla Cyklopláž. Pro mě v tu chvíli ráj na zemi, a tím se pro mě toto místo stalo přesně v okamžiku, kdy mi pán, který se usmíval z okýnka budky s občerstvením, odpověděl kladně na otázku, jestli lze platit kartou. Nádhera. Já jsem si samozřejmě nebrala sebou peníze. Na co, pití a sváču mám s sebou. Koupila jsem si ovocný birel a tvarůžkový tatarák. Ten byl tak dobrý!!! Rychle jsem vypila obsah plechovky, abych si mohla k tomu tataráčku dát pivo. Pán se mě ptal, jaký je tatarák. Říkám, že úžasný, ale že si ho šetřím k pivu. No já jsem vám to původně chtěl říct, s milým úsměvem podotkl, ale nechal jsem vás vydusit. Tak příště řekněte. Oba jsme se zasmáli.

Po dobrém obědě jsem se otočila a těšila jsem se na dalších 20 z kopce s větrem v zádech. Blbost. Zase to bylo proti větru. Jak je to možné???? Je pravdou, že to bylo trochu více z kopce a jelo se mi dobře. Zase až do 15 km. Nechápu. Nejsem závodník, takže jsem stačila registrovat i dopravní značky a cedule. Třeba opatrně, prudký sjezd. Za sjezdem zatáčka a za zatáčkou dítě s maminkou. Samozřejmě že jsem jela s brzdami, nejsem sebevrah, ale i přesto jsem to více stočila do škarpy. Tvářila jsem se, že je to můj záměr. Aby v protisměru s dítětem měli více místa. Po chvíli jsem to do té škarpy chtěla točit znovu, a to jsem jela rychleji, z kopce, přehledná cesta vedoucí rovně. Proti mně šel chlapík a vedl kolo. Koukal se doprava na splav. Aniž by aspoň koutkem oka mrkl před sebe, začal se bezprostředně přede mnou točit, a to do mého směru. No v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Vyhodnocovala jsem rizika. Šla jsem po brzdách. Naštěstí zvedl oči, uviděl ten kolos, co se na něj v mé podobě řítí a rychle stáhl kolo zpět doprava. Tohle by bolelo nás oba. Už vidím ten titulek v novinách: Nebohého vyděšeného cyklistu převálcoval u řeky hroch!

Cestou podél Odry se mi jelo mnohem lépe. Moje sebevědomí rostlo s každým předjetým cyklistou. Co o to, že byli tak o 30 let starší, na věku přece nezáleží. Do tvrdé reality mě zpět vtáhl cyklista s vakem na zádech, v sandálkách na staré favoritce. Prohnal se kolem mě s lehkostí dravce. Víte, jaké bylo tajemství jeho rychlosti? Neměl blatníky! Určitě to bylo tím. Usměju se při vzpomínce na úryvek z filmu: „Kde jsou mé blatníky?“

Slavnostně jsem dorazila na Vrbici. Našla jsem si místečko u vody, kde nikdo nebyl. Kupodivu v takovém parnu tady nebylo moc lidí. Hodila se mi voda z batohu, protože tady občerstvení nebylo. Přemýšlela jsem při opalovačce čím to je, že směrem na Frýdek je od centra několik míst na stezce, kde se můžete občerstvit. Ale opačným směrem není nic.

Když jsem se rochnila ve vodě, tak mi nemohl uniknout rozhovor rodinky vedle na dece s plavající paní opodál: „Jaká je voda? No aquapark to není. Pár užovek, pár žab, nějaká ta rybka. Zrovna včera tady chytili sumce tak velkého jako je náš Honza.“ No tak jsem tak chvíli postávala, já totiž moc neplavu, jsem spíše taková bójka, a čekala jsem, jestli se do mě něco zakousne. Když se mi podařilo trochu přismahnout záda, vyrazila jsem domů. Byl to nejkratší úsek z dnešní trasy. Cca 7 km. Ale nejhůře udržovaná část. Od Vrbice se najíždí nahoru na Hrušovské mosty. Na cyklostezce bylo strašně moc posypového materiálu, který tady asi zavál vítr z cesty. To že se jede kolem OZO mi nevadilo. Ale ten binec, co tady byl ze skládky určitě nedolétl. Láhve rozhodně nelétají vzduchem a nerozbíjejí se, a lidské hovno se doprostřed cesty taky samo nedostane.

Poslední kilometry pro mě byl už trochu boj. Na jedné zastávce jsem předjela autobus, který malou oklikou jede k nám. Po cestě k další zastávce jsem zvažovala, že se svezu. Ale duch čestného sportu ve mně zvítězil a zdárně jsem dorazila ve zdraví a šťastně domů. No, snad další pokus nebude za dalších 15 let.

PS: nic mě nebolí