Jedu si takhle městem tramvají. Na jedné zastávce přistoupí mladé holčiny a začnou štěbetat. Mluví tak tiše, že by to shodilo šišky ze stromu, kdyby tady někde poblíž nějaký byl. Ač se snažím sebevíc, nejde je neslyšet.
Téma hovoru mě fakt šokovalo. Slečna ve věku mezi 10 a 12 lety velice vesele vypráví, že ji zastavil ve škole na chodbě učitel a řekl, ať se pak za ním zastaví do kabinetu. Tohle samo o sobě není nijak strašná zpráva. Naprosto mě vyvedlo z míry pokračování. Holka to říká stylem, jako by vyprávěla velice dobrý vtip. „ Jsem si říkala, co po mě chce. Chce mě znásilnit? Ha ha ha. Strašná sranda.“ Ostatní děvčata se také smála. Z jejího dalšího vyprávění vyplynulo, že ji jen informoval o její účasti v nějakém školním projektu či co. Ale to už jsem moc nevnímala. Zírala jsem s tupým výrazem z okna a přemýšlela nad dobou ve které žijeme. Jak je vůbec možné, že takhle malou holku napadne, že ji učitel může znásilnit a ještě ji to celé připadá velice vtipné.
Když jsem doma vyprávěla tenhle zážitek a jak mě to šokovalo, zchladila mě mamka slovy: Co se divíš? Vždyť je toho plná televize.
Nechci polemizovat, kdy a jak děti informovat o zlých lidech a věcech, které se můžou stát. Jen je mi smutno z toho, že místo aby se tyhle holky zajímaly o to, jakou pentli si nechají ráno zaplést od maminky do copu, řeší dospělácké věci.
Budu se opakovat. Díky za mé dětství.
