Ležím večer v posteli a točím se jako na grilu. Polštář nejde upravit, peřina je snad velká, za chvíli malá. To zas bude noc. Ráno se vzbudím. Nemůžu uvěřit tomu, že už ten budík zase budí.
Co je za den. Proč vlastně vstávám? No jo. Hraboš. Mám volno a tak volný čas trávím tím, že si skočím na brigádu. Obléknu si slušivé „montérky“ a nadávám si, proč mě to vůbec napadlo.
Káva je hodně černá, jinak černá než by měla být. Všechno mi padá z rukou. Aplikace v telefonu mi prozrazuje, že mají být venku pěkné 4 stupně pod nulou. Dobrý. Rozlepím oči a tmou se šinu k autu. Aplikace lhala. Slepily se mi nosní dírky, to je můj teploměr. No jasně, mínus devět stupňů pana Celsia.
Dorazím do práce. Zaparkuju na služebním parkovišti a vůbec ale vůbec se mi nechce vystoupit. Je to takový ten pocit, kdy máte na očích černé brýle a víte, že naprosto všechno dneska bude špatně. Nic se mi nezamlouvá. Káva, světlo, svítí málo, nebo moc, to je vlastně jedno. Svítí špatně. Topení topí málo, vynechám svou blbost, že stačí otočit knoflíkem ještě o kousek a bude tu hic. Ale to bych si nemohla stěžovat. Je to jako ve večerníčku. Kyselo je moc kyselé, bramborák je moc bramborovej.
Vyrazím do tmavých ulic města a tvářím se jako kakabus. Hlavou mi letí vzpomínka na vyhřátou postel a teplo domácího krbu. V tuhle chvíli se mi to zdá jako nádherný sen.
Pak se ale stane zázrak. Zahlédnu člověka, který se tváří ještě naštvaněji než já. Mračí se jako by mu v mimických svalech vládla křeč. A tu se najednou rozestoupí mraky. Šedivá obloha začíná promodrávat, sluneční paprsky se začínají protahovat na zem a osvětlovat temnou pustinu města, která se v té chvíli začne měnit v nejkrásnější místo na zemi. Káva se jako zázrakem promění v božskou manu v hubě. Díky pane nazlobený. Jste čaroděj a můj den se rázem stává pěkným. Mi jste zařídil úsměv na rtech, tak snad bude nakažlivý a bude se usmívat více lidí. Je přece pro normální smrtelník páťulínek. Co na tom, že pro mě vlastně pondělí.
