Jako snad každému dítěti i mi v dětství četli nebo vyprávěli pohádky. V neděli jsem nemohla dospat. Těšila jsem se na Studio kamarád, kde jich bylo nespočetně.
Kreslené, hrané, loutkové. Balzám na dětskou duši a studnice moudrosti. Ale POZOR! Až nyní ve svém věku vím, jak zákeřně se na mě pohádky podepsaly!
Napadlo Vás někdy, proč si lidi sami komplikují život? Já už to vím! Naučily nás to pohádky! V pohádce bývají rozcestí. Klasicky minimálně 3 cesty, ale i dvě mohou stačit. A co říká pohádka? Jdi touto krásnou cestičkou po mechu, bez kopečků, kamínků, klacků. NE! Abys došel svého štěstí, musíš jít tou nejhorší cestou, pokud možno zarostlou trním, plnou bahna a příšer! Takže v životě jsme pak podezřívaví a nedůvěřiví, když jde něco snadno, tak je to prostě špatně!
V pohádkách jsou zloduši pro snadnou identifikaci celí v černém. Bílým věříme každičké slovo. Mně ale bílá zvedá tlak. Říká vám něco syndrom bílého pláště?
Další mystifikace je ubrousek servírující koláče. Copak bez práce jsou koláče? Pečený holub na sto způsobů? Od kdy? Oslík, který sype zlaťáčky? Políbím žábu a mám nevěstu? Pokud možno s celým královstvím jako bonusem? Musím zabít draka? Co na to Marta Kubišová a pan Srstka?
Závěr. Dnes už vím, že snadná cesta nemusí být špatná cesta. Černá může být dobrá. Bez odpracovaných hodin se ke sladkému pečivu nedostanu. Grilované kuře je lepší nepohyblivé, pokud letí, tak v mém případě ne do huby, ale k nohám. Oslík sypajíc mince jsem většinou já, neboť mám plytké kapsy. Co se žáby týče, bezpochyby jde o vnitřní krásu, ovšem nejedná-li se o žábu, kterou jsem si nastěhovala do ústní dutiny ládováním se kdoví čeho nalezeného bůhví kde. Pokud se večer rozjedu, tak mám taky ráno co dělat s drakem. A možná byl v té láhvi Gin?
A stejně miluju pohádky!
