Obžerství (Jak jsme letěli do Turecka díl čtvrtý)

Nebudu ze sebe dělat světoběžnici, která všude byla a všechno viděla. Tahle dovolená pro mě byla něčím naprosto novým. Na svých dovolených u moře jsem spala ve stanu v kempu 

a k moři jsem chodila si uvolnit tělo po pohodové turistice.

Samozřejmě jsme před odletem dostali spoustu rad a inspirací co, jak, kde a za kolik, ale naživo to bylo lepší. Recepční v nažehlené uniformě si bere naše pasy, vysvětlí nám, kde si máme odložit kufry, a pošle nás se najíst. On zatím připraví vše proto, abychom se mohli ubytovat.

Do oběda, měla bych spíše napsat do krmení dravé zvěře, zbývá něco kolem 30 minut. Stojíme poblíž hlavní restaurace, mimochodem žádná vedlejší není v dohlednu, a rozhlížíme se kolem. Nenápadně samozřejmě. U vchodu do jídelny se začínají mačkat lidi, někteří jsou doslova přilepeni na skleněných dveřích. Vypadají jako z nějakého hororu. Zombíci visící na plotě, za kterým jsou lidé, na jejich jídelníčku ta nejvybranější delikatesa. Dveře se otevírají a „zombíci“ vbíhají dovnitř. Myslím, že za start některých by se nemusela stydět ani Zuzana Hejnová nebo Usain Bolt. Nestačíme se divit. V duchu si říkám, zlatý kemp.

Náš hotel má jen 4 hvězdičky, přesto mě napadá otázka, kde doposud jedli ti, kteří sem před chvíli vběhli? Jídla je tu pro celou Afriku a přilehlé okolí. Nádherně vyzdobené švédské stoly. Armáda, číšníku pečlivě dohlížela na to, aby vše bylo průběžně doplňováno. Nebylo poznat, jestli otevřeli teď nebo před dvěma hodinami. Personál fungoval jako dobře seřízený hodinový stroj. Jakmile někdo ukápl něco na zem, už tam byl člověk v šedém triku s hadrem a smetákem, doplňovači měli bílé košile a kuchaři rondony a kuchařské čepice různých barev se jmenovkou, skoro každý byl Hasan.

Ráj obžerství. Rájem nemyslím RAJ. Zkratku jistě rádi vysvětlí ti, co si pamatují, těm, kteří absolutně netuší. Od pečiva, přes nudle, maso, hory zeleniny, všelijakých dresinků až po saláty. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se autor pohádky O perníkové chaloupce inspiroval místními stoly se zákusky.

Nápoje byly rozlívané, jak číšníkem do sklenice, tak hosty opačným směrem, nebo z nápojových automatů. Kdybychom si všeho dali jen jednu lžíci, museli bychom prasknout.

Co mi ale vadí, a vždycky bude, je plýtvání. Doma mě učili, že co je na talíři se má sníst. Takže sním, co si naložím. Hlad má velké oči, takže si někdy a to zcela výjimečně, naložím víc. Teď se asi má přítelkyně začala smát. Jako bych slyšela její komentář.  Ale jsem velká bojovnice, duchem i postavou, takže všechno sním. Bylo mi dost smutno z toho, jak personál plnil pytle na odpadky jídlem,  nedotknutým ovocem a vůbec vším co zůstalo na stole. Škoda, že je doma taky neučili: nalož si, co sníš nebo co sis naložil, to sněz.  

Co by za to daly děti v Africe. Bez cynismu.