Nákupní horečka v Casinu

Nevím jak vy, ale já žiju ve městě. Ve městě, kde všichni někam spěchají a za něčím se honí.Loni jsme byli městem sportu a myslím, že nám to zůstane už navždy. A teď se mi podařilo najít lidi, kteří absolutně neřeší čas.

Pořád se lidi někam ženou, dobíhají prostředky městské hromadné dopravy, jako by už nikdy další neměl jet. Přesně podle motta: „Není čas ztrácet čas.“ O letošní dovolené se mi ale podařilo najít místo, kde se na čas nekouká, půlhodina není žádná míra. Prostě pohodička.

Lidé se po městě procházejí naprosto idylicky, nehledí na předpisy ani na čas a kupodivu se nikomu nic nestane. Tu a tam se zastaví s někým na pokec, usmějí se a jdou dál. Třeba na nákup do obchodního domu. Supermarketu chcete-li. Tady je to ještě v pohodě.

Lidé chodí mezi regály jako všude jinde. Tu a tam přihodí něco do košíku či vozíku a jdou zase dál. Já jsem šla pouze pro opalovací krém, samozřejmě z toho byl polovičně zaplněný košík, ale to už tak bývá, když jste v obchodě.

Prošla jsem si obchoďákem a ze zvyku jsem si našla pokladnu s nejkratší frontou a teď začala ta správná sranda.

Paní pokladní obezřetně bere každou položku nákupu, prohlédne si ji a projede čtečkou kódu. Podle nálady zvládne i dva kusy za sebou. Poté se ale rozhodne, že své kolegyni sdělí zážitek z dětství. Sice neumím francouzsky, ale tempo si dokreslete podle tohoto: https://www.youtube.com/watch?v=JFguyDIq3gM

Stojím klidně a rozhlížím se po okolí, tvářím se jako světoběžník a tak občas nenápadně kouknu po očku na paní pokladní, jestli už nemá náhodou vše natipováno. Nemá. Lenochod říká dálší vtip: "Priscillo chceš slyšet vtip? .... Dále stojím a zdvořile se usmívám. Je docela dost možné, že se už tvářím jako idiot a křeče ve žvýkacích svalech znetvořují můj obličej, ale myslím si, že se opravdu usmívám.

Nevěřícně koukám na paní pokladní, namarkováno!!!! Jupí! Ale to ještě není konec. Koukám na pokladnu a podávám ji bankovku, která je větší než suma, kterou po mě chce. Paní pokladní vezme do ruky jinou papírovku a něco se mi snaží vysvětlit.  Vezmu papírek stejné hodnoty a  teď už jistě s infantilním úsměvem ji jí podávám. Ona si ji nebere a stále na mě mává. V začátku šílenství taky mávám. Snažím se ji anglicky zeptat, kolik že to po mě chce nebo co vlastně chce. Je to hrdá Korsičanka a tak na angličtinu neslyší. Opět otočka na svou kolegyni, určitě ji neříká, že jsem naprosto stupidní turistka, ale popisuje ji, jak včera na zahrádce okopávala něco, co tam roste. Vytahuje další bankovku. Na mě si nepřijde holka jedna. Taky ji vytáhnu. To se ti to machruje, když to taháš z kasy, ale já mám svou vlastní. Je to souboj očí, větru vzniklého bankovkami a její Korsičtiny, které za mák nerozumím. V duchu si říkám, tak já se tady snažím pozvednout vaši ekonomiku a ty odmítáš mnou těžce vydřené peníze? Neodmítla, vzala si je. Poděkovala jsem více za vysvobození, že už se nemusím culit jako kretén a odcházím k východu. Kdybych neměla ztuhlé svaly v obličeji a na krku, tak bych se otočila a zjistila bych, že mávání bankovkami je tady rituál jako prevence vzniku karpálních tunelů. Určitě to tak je.