Investice do drobného zemědělství v mnoha afrických zemích má potenciál zvýšit produkci potravin a snížit chudobu.
Když se mluví o Africe, tak se mnohým z nás vybaví obrázky podvyživených a hladových dětí. Údaje o pomalém vývoji v důsledku podvýživy a nedostatku vitamínů jsou odstrašující. Přesto, komu z nás se podařilo do Afriky odjet a strávit zde nějaký čas, nemůžeme si vynachválit místní jídlo, jeho chuť a rozmanitost. Navíc se předpokládá, že se v Africe nachází přibližně 33 milionů malých farmářů, kteří utvářejí až 70% celosvětových zásob potravin. Proč tedy lidé v Africe hladoví?
Myslím si, že by bylo hodně krátkozraké říci, že Afričané nemají znalosti a dovednosti ve vyprodukování dostatku jídla, nebo, že jsou líní. Africká historie jasně ukazuje to, že Afričané vytvářeli bohaté politické uspořádání a byli schopni přežít tisíce let. Nabízela by se možnost zhoršení klimatických podmínek, které znemožňují lidem vyprodukovat dostatek potravin. To je ale dle mého názoru pouze důsledek lidského chování než příčina našeho strádání.
Jedním z hlavních cílů kolonizace bylo rozšířit zemědělské možnosti. Jižní Afrika byla okupována s cílem vytvořit zde velké kukuřičné a obilné farmy, které by zásobovaly Evropský trh. V Západní Africe a Východní Africe byly založeny plantáže pro kávu, kakao, banány, čaj, a další. Věřilo se, že Afrika má kapacity produkovat jídlo, proč je ho tedy nedostatek?
Příčinou problému je to, jak a jaké jídlo pěstujeme. V Africe bychom měli podporovat to samé, co nás na ní fascinuje. Málokdo z nás si opravdu pochutná na kukuřičné kaši, ale každý z nás chce mango, sladký banán, papáju a další rozmanité plody a ovoce. Lidem se rozdává potravinová pomoc, která se do Afriky za drahé peníze dováží, místo toho, aby se místní lidé podpořili v produkci těchto rozmanitých plodin, které tak obdivujeme. Například africký Mongongo ořech byl součástí hlavního jídelníčku Afričanů v Namibii, Botwany, Zambie, Zimbabwe, Malawi a Mozambiku po více než 7000 let. Tento ořech má vysoký obsah proteinu, magnesia, kalcia, zinku, vitaminu E a dalších, přesto se dnes tento ořech nejí a stromy, které tyto plody plodí jsou káceny po desítkách každý den. V oblasti, kde žijeme (Jižní Zambie) a na naší farmě a v okolí se nachází les plný těchto Mongongo stromů, ale ořechy nikdo ani nesbírá ani nejí. Místo toho mají všichni před domem zasazenou kukuřici.
Nejsme schopni využívat naše přírodní zdroje efektivně, protože nám v tom brání naše sobeckost. Potravinový systém, který jsme zavedli je velice homogenní a s žádnou rozmanitostí nepočítá. Mongongo strom, který neznáme je pokácen, abychom mohli zasadit kukuřičné pole. Mongongo strom plodí ořechy každý rok zdarma, kdežto semena kukuřice, které se dnes nachází na trhu předpokládají použití chemických hnojiv a pesticidů, za které se utrácí peníze. Samozvaní antropologičtí milionáři podporují africké zemědělství nákupem těchto chemických složek, aby se vypěstovali námi akceptovatelné potraviny, jako je kukuřice nebo obilí. Jsou to ale nadnárodní korporace, které chemikálie vyrábí, které na celém procesu vydělávají peníze. Chemické zemědělství nepodporuje malé farmáře, ale udržuje je v chudobě. Navíc chemické zemědělství ničí naše životní prostředí, půdu a klima.
Technologie nám v tomto moc nepomohou a takzvané hydroponické pěstování jídla, které nevyužívá půdy, ale využívá nejmodernější technologie, je naivní si myslet, že to půjde udělat všude. Pokud jme nebyli doteď schopni podpořit malého farmáře, aby se vymýtil hlad, tak nebudeme schopni zavést tyto technické inovace u všech desítek milionů farmářů, kteří by to potřebovali.
Investice do drobného zemědělství v mnoha afrických zemích má potenciál zvýšit produkci potravin a snížit chudobu. Ale to by mělo být v souladu s místním prostředím a hodnotami a ne v rámci našich očekávání, budgetů a tabulek.
