Zambie - země věčných úsměvů

Jaké je to žít v zemi, kde je pocit nespokojenosti tabu. Věčně stěžující si Češka se vyrovnává s odlišnou kulturou věčně spokojených lidí.

Jedna z nejtěžších změn, kterou v Zambii prožívám a ještě se s ní vyrovnávám, je pocit toho být štastný, spokojený a přitom nic nepředstírat. Pro mě Češku, která si ráda stěžuje, je tento styl života vzdálený. V Zambii je velice neslušné dávat najevo negativní emoce včetně smutku, zlosti, atd. Človek nejen na veřejnosti, ale i v soukromí, by měl být štastný a pokud není, ve společnosti existují jiné kulturní kanály, jak se s nespokojeností vypořádat. Největší chyba, kterou návštěvník v Zambii udělá je, když se nespokojeně něčeho domáhá nebo se snaží netrpělivě přesvědčit druhého člověka k nějaké akci. Místní člověk se uzavře, protože takové chování je kulturně nepřijatelné.

Jsme vždy překvapeni, když se podvyživené děti a jejich chudé rodiny na fotkách usmívají a vypadají spokojeně. Když mluvíme s příjemci rozvojové pomoci, s úsměvem na tváři nám říkají, co vše potřebují, ale přitom si na nic nestěžují. My z toho poté vyvodíme závěry, že místní lidé jsou šťastní a vlastně líní udělat něco pro sebe a akorát čekají na naši pomoc.

Ve skutečnosti je realita mnohem složitější. Zambie je chudá země, nedávno klesla ze země se středními příjmy na stát s nízkým příjmem. Nachází se tu spousty velkých i malých rozvojových a neziskových organizací, které pomáhají místním lidem, ale paradoxně je kulturně nepřijatelné být nespokojený. Práce těchto organizací se může jevit jako neúspěšná a neudržitelná. 

V Zambii je kladen důraz na mezilidské vztahy a každá konverzace s místním člověkem začíná tím, jak se daří účastníkům. Pro nás cizince je toto nudná nutnost předtím než se bude diskutovat hlavní téma. Pro místní lidi je to ale způsob, jak poznat duhého člověka a jeho/její úmysly. Orální smlouva nebo ústní dohoda v Zambii má stejnou hodnotu jako smlouva na papíře a když tu člověk jedná, musí si dát velký pozor na to, co říká, jak se vyjadřuje a chová. Místní člověk nebude chtít uzavřít dohodu s někým, kdo je naštvaný, netrpělivý, nebo přílíš domáhající se nějaké věci/akce.

V zambijské komunitě není důvodem k akci stížnost, ale prosperita celé komunity/rodiny/státu. Myslíme si, že když je člověk chudý, bude si stěžovat na svoji životní situaci a toužit po pokroku. Z mých zkušeností jsou ale místní lidé více pokornější a dokáží se vyrovnat se starostmi života, aniž by tím příliš zatěžovali sami sebe nebo své okolí. 

Život v zemi, kde je neslušné být nespokojený mě naučil především schopnosti pracovat sama se sebou. Ne každá stížnost, nespokojenost je potřeba být ventilována na veřejnosti a v okolí. V moderním světě, kde se chlubíme, že jsme překonali kolonialismus a rasismus, stále převládají rozhodnutí, která vycházejí z naší sobeckosti. Taková rozhodnutí, ale nepříspívají k lepšímu světu, ale spíše k pokračující nadvládě jiných nad ostatními.