Závidím Josefu Formánkovi!

Právě se prokousávám románem Prsatý muž a zloděj příběhů od Josefa Formánka. Koupila jsem si ho, protože měl obálku opatřenou papírovou páskou hlásající, že je to již osmé vydání nejúspěšnějšího českého románu posledního desetiletí a že se ho prodalo 45 000 kousků. Zvědavost mi nedala...

Navíc jsem ve feministických  kruzích zaslechla, že začátek románu je výrazně protiženský a manžel tu vlastně uniká před svou ženou a nudou všedního života. Takže jsem se rozhodla, že se konečně přesvědčím na vlastní oči, jak to je. Zjistila jsem, že hlavní hrdina (a konečně asi ani autor sám) nezevšeobecňuje svoje manželské potíže natolik, aby tvrdil, že všechny ženy utlačují své muže, brání jim v rozletu a nutí je žít k ukousání nudně. Ostatně autor se docela snaží být empatický a v textu je několik momentů, kdy se pokouší vidět situaci z hlediska chudinky manželky, od které hrdina stále utíká a „dělá si co chce“ – to jest riskantně se zadlužuje v podnikání, je workaholik, ale když už je toho všeho na něj moc, potlouká se po hospodách, adrenalinově jezdí na motorce a provozuje sex s náhodnými známostmi – prostě jako manžel je to opravdový dáreček. Na druhé straně manželka také nevyniká v umění vyjednávání a komunikace a její rejpání je jednou označeno jako „feministické“. Nicméně všechno dohromady mě to nerozzuřilo, připadá mi to totiž jako upřímná zpověď. Navíc je to psychologicky zajímavý vhled do duše poněkud nezralého muže, který zřejmě opravdu potřebuje žít primitivněji a zemitěji, než jak to umožňuje naše civilizace, takže když se celý vyčerpaný, pokousaný od komárů, v horečkách a s průjmy plazí z posledních sil džunglí, zřejmě má teprve opravdu pocit, že žije. Zhruba ve třetině se totiž román mění v cestopis líčící, co potkalo skupinku kamarádů na jakémsi indonéském ostrově, a porovnává život v tamějších přírodních kmenech s životním stylem severních Čech.

Kniha není špatná, její styl je spíše popisný než nějak propracovaně literární a po celou dobu vás neopustí pocit, že čtete velmi upřímnou zpověď. Na druhé straně si ale myslím, že knih srovnatelných co do tématu i stylu u nás musely v uplynulém desetiletí vyjít desítky. Takže Josefu Formánkovi ten úspěch opravdu závidím a ptám se, čím to. Tipovala bych, že je to mužský příběh o úniku, který má v sobě cosi až archetypálního. Odtud jeho přitažlivost.

Zrovna předevčírem jsem byla na diskusi genderové agentury Gita a bavily jsme se s feministickou žurnalistkou Kateřinou Jonášovou a dalšími o tom, zda by v ženských časopisech mohla být také nějaká náročnější, nebo řekněme proženská, témata. Jako třeba otázka, proč nemáme víc žen v politice a proč se jim tam evidentně nechce. Mně osobně z té diskuse vyšlo, že pokud čtenáři mají něco kupovat ve větším nákladu, musí se to trefit do jakýchsi „škatulek“, „šuplíků“, které už mají předem připraveny v hlavě, neboli do způsobu, jak strukturují svět. A otázka žen v politice většinu žen zas tak moc nepálí, navíc nad takovým časopisem si chtějí odpočinout a nikoli se politicky aktivizovat.

Proč se o tom zmiňuju v souvislosti s Josefem Formánkem: zjevně se trefil do nějaké struny, nějakého „šuplíku“ v současné mužské duši. I když by to chtělo ověřit, zda jeho čtenáři jsou skutečně většinou muži. Co když ne?